Schizofrenie: zamlčovaná diagnóza

Všem lidem jsou vlastní různé formy vnímání. Podněty, které následně zpracováváme, vnímáme sluchem, zrakem, hmatem, čichem, chutí. To je obecně lidské. U schizofrenie se však vnímání trochu mění.

Představte si například, že jedete metrem, přemýšlíte, prohlížíte si lidi kolem. Všímáte si, jak vypadají, jak se tváří, co dělají. Ve voze s vámi jede třeba starší prošedivělý muž, který se na vás koukne a poškrábe se na tváři. Běžně nejspíš uhnete pohledem a dál se muži nebudete věnovat. Schizofrenik si ovšem z gesta spolucestujícího může sám pro sebe potvrdit, že je vyvolený a že má důležité poslání. Vždyť mu to dotyčný pán právě potvrdil poškrábáním na tváři.

Schizofrenici si často situace ve svém okolí vysvětlují po svém. Těžko rozlišují podstatné od nepodstatného, bezděčná gesta od záměrných signálů. Mnohdy bývají zahlceni spoustou informací, jakými se člověk běžně prostě nezabývá. Někdy vnímají i to, co objektivně není. Halucinují. Slyší hlasy, které nikdo jiný neslyší, cítí pach, který nikdo jiný necítí. Trpí poruchami vnímání.

Jiné myšlení
Změny postihují i myšlení. Zkuste si představit, že stále bydlíte v bytě, kde jste vyrůstali. Jen s matkou. Už dlouho nemá partnera, má jen vás. Aniž byste si to uvědomovali, cítíte za mámu zodpovědnost, máte o ni strach. Jste pro ni všechno, nechce vás pustit. Vy ale zároveň cítíte, že musíte pryč, strašně vás to doma štve. Pociťujete obrovskou rozpolcenost. Odejít – zůstat. Zůstat – odejít. Roste ve vás šílené napětí a tlak.

[hidepost=0][/hidepost]