CHOPN chronická obstrukční plicní nemoc …a já

Na serveru Lidé.cz v diskusním fóru „Jak žít s CHOPN?“ jeden z přispěvatelů výstižně napsal, že: „… je to otravná a nechtěná holka, která se mi plete do života… je to chronická obstrukční plicní nemoc. Přišla nečekaně… při jedné chřipce… začalo se mi špatně dýchat… cítil jsem, jako bych měl na hrudi cihlu… balvan… v noci jsem sípal a pískal… když jsem jel třeba na kole, dusil jsem se… trvalo to nějakou dobu, myslel jsem si, že to odezní… nakonec jsem se jednoho rána ocitl ve špitále na infuzi… nechal jsem to zajít daleko… to mi řekl můj pan doktor… Dostal jsem plno rad, instrukcí a léků i fukarů…..a začal jsem se učit žít s tou holkou CHOPN. Začátky sice nebyly příjemné, ale léky nakonec zabraly.“

Poprvé jsem zkusil kouřit tajně v 10 letech na zahrádce v rajčatech, a můj úžasný dědeček mne objevil a přestalo veškeré zkoušení slastí kuřáka až do vysoké školy. Tam abych zapadl a zkusil překonat učební a zkouškové stresy, jsem zhruba tři roky střídavě kouřil nekouřil. Pak dlouho nic až do doby intenzivní podnikatelské zátěže, kdy jsem to zpočátku jen tak zkusil a dostal jsem se postupně na dvě krabičky známých silných cigaret denně. Někdy i o něco víc. K tomu vysoké pracovní nasazení 12-16 hodin denně, odbytá životospráva. Kolem věku 55 let jsem začal mít první známky toho, že cosi s mým dýcháním není zcela v pořádku. Býval jsem slušný sportovec a i ve středním věku jsem neměl problém rychle vyběhnout do šestého poschodí, vyšlapat rozhlednu nebo jít svižně do kopce.

Najednou jsem nevyběhl, ale vyšel daná poschodí a objevily se krůpěje potu, na rozhlednu jsem nešel vůbec a začala mi postupně vadit i rychlá chůze po rovině. Začínal jsem mít pocit značně nedostatečného, krátkého dechu a něco jako tíhu na prsou, nejen při fyzické práci, ale dost často i při chůzi po rovině. Pak i v klidu či dokonce při spaní. Stále hůře jsem se nadechoval a stále častěji měl pocit, že se nelze dodýchnout a zmenšují se mi plíce. V té době mne praktická lékařka často léčila na různá nachlazení a bronchitidy, ale stav se nijak nelepšil. Když se objevila tvorba většího množství tvrdých, nevykašlatelných hlenů a kašlal jsem již téměř stále, udělal jsem něco, co mi možná dost vylepšilo další vyhlídky. Jednoho dne jsem si řekl, že přestanu kouřit, a to oka mžitě. Musím přiznat, že to nebylo nijak jednoduché, ale zase to nebyl až tak velký problém. Cca po čtrnácti dnech začaly ustupovat absenční příznaky chuti na cigaretu, a kupodivu problémy s dýcháním se subjektivně i na nějakou dobu zhoršily.

Objevilo se otékání lýtek, tvrdé nohy, bušení srdce a další „radosti“. Při jedné z kontrol na kardiologii mi bylo při nedokončeném zátěžovém testu konstatováno snížené množství kyslíku v krvi a doporučeno navštívit specializované pracoviště TRN v motolské nemocnici. Podrobil jsem se rentgenologickému, echokardiografickému a spirometrickým vyšetřením s rezultátem – diagnóza chronická obstrukční plicní nemoc – CHOPN.

Po pravdě řečeno, do té doby jsem vůbec nevěděl, že nějaká choroba s takovýmto názvem existuje. Bohužel existuje.

CHOPN totiž je tak divná nemoc, že nezbývá než se přizpůsobit, protože prozatím moc vyhlídek na zlepšování nebývalo. I já se musel naučit s CHOPN žít, nic jiného nezbylo. Nepohybovat se rychle, dýchat co nejopatrněji, žádná extrémní námaha, často odpočívat, užívat léky a snažit se neonemocnět nějakou virózou. A říkat s Halinou Pawlowskou: „Díky za každé dobré ráno.“

Docela ošklivé a nezáživné, trochu děsivé, že? Ono to je děsivé i ve skutečnosti, protože většina veřejnosti stejně tak jako já na začátku dosud neví, že již dnes se CHOPN řadí k několika celosvětově nejvýznamnějším příčinám úmrtnosti a nemocnosti, je stejnou hrozbou jako onemocnění např. rakovinami pro ty, kteří se s tímto onemocněním seznámili osobně, není jen hrůznou představou, ale skutečně hroznou skutečností.

[hidepost=0][/hidepost]