Bára Špotáková: „Dávám pozitivní energii a pak si ji beru zpět“

Oštěpařka Barbora Špotáková začínala s atletikou pod vedením své sportovní rodiny v Jablonci nad Nisou. Na sportovním gymnáziu se věnovala hlavně běhu přes překážky, v roce 1999 začala trénovat sedmiboj a na juniorském mistrovství světa skončila čtvrtá. Následoval roční studijní pobyt ve Spojených státech, kde jeden bahamský trenér prohlašoval, že by Báře šel právě oštěp. Tam bylo možná zasazeno oštěpařské semínko. Po mistrovství Evropy v roce 2002 si Báry všiml sám Jan Železný, pomáhal jí v přípravě, a jak Bára říká: „První lepší učitel oštěpu ani neexistuje“. Po dvou zdravotně problematických sezonách přišel v roce 2005 druhý nejdelší hod české historie a výkonem 65,74 m Bára obsadila páté místo ve světových tabulkách. Během roku 2006 Bára třikrát vylepšila český rekord a na mistrovství světa v Göteborgu jí zlato uniklo jen o 18 cm. V Ósace v roce 2007 se Bára Špotáková stala mistryní světa a vylepšila vlastní národní rekord na 67,07 m, za tři týdny jej opět posunula na 67,12 m. Na LOH v Pekingu přišel Báry kouzelný okamžik a posledním hodem v délce 71,42 m vybojovala zlatou medaili. O pár týdnů později se jí na Světovém atletickém finále ve Stuttgartu podařilo vytvořit nový světový rekord hodem dlouhým 72,28 m. Po změně trenéra koncem loňské sezóny se opět plně připravuje na závody a hlavně na olympiádu v Londýně v roce 2012.

Báro, zastihli jsme vás po návratu z dvouměsíčního soustředění v Africe. Kde jste přesně byla, jak se vám tam „soustředilo“ a co jste zažila mimo trénování hezkého?
Byli jsme v Potchefstroomu, což je asi 150 km od Johannesburgu. Je to náhorní plošina. Trénujeme tam v 1 300 m n. m. Byli jsme ve skupině dvě holky, tři kluci a dva trenéři.

Musím říct, že jsme za ty dva měsíce neměli žádný problém a všechno proběhlo v pohodě. Je to takové univerzitní městečko, kde je jeden obrovsky nadšený oštěpařský coach, všech no tam vybudoval. Oštěpařům vůbec nic nechybí a jsou tam nejlepší tréninkové podmínky na světě. Když jsme tam dva měsíce, tak máme občas možnost se i někam podívat. Já jsem si třeba půjčila motorku a jezdila do přírody, která je opravdu nádherná. Taky za mnou přijel přítel Lukáš a trenér nás pustil na týden na dovolenou do Kapského města. To byl skutečně nádherný zážitek a ráda bych se tam ještě někdy vrátila, protože to je opravdu úžasné město.

Jak to u vás vlastně bylo, že jste si vybrala oštěp?
Oba rodiče dělali atletiku a já jsem se odmala pohybovala po stadionu, ale je pravda, že jsem se vždycky chtěla sama hýbat, nikdo mě nutit nemusel. Ale spíš jsem si myslela, že pro mě je běhání, překážky a skok do výšky, sedmiboj že je úplně ideál, královská disciplína, člověk umí všechno. A vždycky jsem si myslela, že je to nejlepší. Jenomže potom jsem se zranila a nemohla jsem tolik běhat, měla jsem něco s nohou. Najednou jsem začala víc trénovat oštěp a najednou mi to začalo víc jít. A pak jsem potkala Honzu Železného a ten mi řekl, že se mám víc soustředit na oštěp, že můžu házet daleko. Já jsem tehdy nikomu nevěřila, ale když mi to řekl on, tak jsem teprve začala věřit, že na tom asi něco bude. A jak je vidět, tak měl pravdu. Ale opravdu dlouho jsem si myslela, že nebudu oštěpařka, právě že to je takové zvláštní. Vždycky jsem chtěla běhat a skákat a naštěstí u oštěpu můžete běhat a skákat, je to velká součást tréninku. Není to jenom běhání a posilování.

Myslíte, že lze děti více přitáhnout ke sportu?
To je těžké, myslím, že v tom určitě hrají roli rodiče. Měli by prostě děti brát ven, do přírody, cestovat. Ten základ je v rodině. Ale zase nejsem zastáncem toho, někoho k něčemu nutit. To musí mít pocit za sebe, jestli chce něco dělat pravidelně, pravidelně se hýbat. Ale ten základ – příklad – je určitě v rodině. Atletika je fajn, že je právě taková rozmanitá. Každý si tam může najít, co mu bude sedět, někomu půjde házení a někomu skok. Líbí se mi, že máte skupinu lidí, jeden má 120 kg a jeden 50 kg a všichni jsou atleti, je to takové rozmanité.

[hidepost=0][/hidepost]