Prales jako nemocnice – Pygmeje léčí hudba i konopí

Plavíme se po říčce v nitru Demokratické republiky Kongo. V dálce šumí vodopád, někde mnohem blíž hučí jez. Loď ka připlouvá ke břehu a konečně přistává. S očekávaným povykem pralesní zvěře to není tak horké, jak jsme si mysleli. Jen sotva slyšitelné kapání vody, ojedinělé tlumené výkřiky ptáků, jinak zatím ticho, klid a vcelku pohodlná cesta do nitra. Za nejmenšími lidmi světa – Pygmeji.

Po nějaké době chůze okolí náhle nápadně houstne a konečně přichází na řadu očekávané prodírání se džunglí. Nedotčený prales byl ale ten úsek na začátku. Džungle znamená, že tu cosi prales poničilo. Lidé, sopka, povodeň… Vzápětí se nám přímo nad hlavami zhoupla větev pod doskokem šimpanze bonobo. S chutí se pustil do banánu, při hodování hlasitě mlaská. Pygmejská vesnice je tedy blízko. Nikde jinde tu totiž k banánu nemohl přijít.

Marihuana nad žalář
Ženy a děti utvořily hlouček. Polohlasně si špitají a vyčkávají, co se bude dít. Odhadem měří ženy opravdu maximálně 145 cm, muži jsou o něco vyšší. Rozdáváme jim dárky a sedáme si na lavičku u ohniště. Mladší muž si podanou cigaretu zapálil, starší ji po dávném způsobu jen posolil a vložil do úst. Tabák se tu odedávna žvýkal, stejně jako třeba konopí. Konopí – dagga – je svátost. Lék. V jeho kouření hledají sílu pro namáhavý lov. Dagga je podle nich i poznání, moudrost. A u Pygmejů, Zuluů a Hotentotů také vychovává. Za těžký zločin je provinilec uzavřen do malého prostoru a přinucen kouřit obrovské množství konopí, dokud neupadne do bezvědomí. Po probuzení znovu. Trest účinnější než vězení. Dagga ale i sjednocuje, užívá se k dosažení harmonie a spolupráce mezi národy, které se sjednotily pod jménem bena Riamba – synové konopí. A je i božstvem. Chrání před fyzickou a duševní újmou.

Vyspělí zubaři doby kamenné
Ke vstupu do příbytku stačí jen odhrnout závěs z listí. Prohlížíme si předměty ze dřeva i slonoviny, hliněné a dýňové nádobí. Tak tohle jsou pygmejské mongulu. Kopulovité chýše bez dveří, které stavějí ženy, s konstrukcí z proutí, pokrytou listy banánovníku a palem. Nádobky na poličce ukrývají léky na bolest zubů. Proti ní odedávna domorodé kmeny užívají i látky omamné, nebo navozující změny vědomí. O to více udivuje racionální přístup dnešních Pygmejů. Podle českého lékaře, etnografa a antropologa Dr. Pavla Šebesty jsou snad nejstarší etnickou skupinou lidstva, a přesto mají vyspělé léčitelství, ranhojičství a lékárnictví. Přitom prý dodnes dodržují „zubařskou“ praxi pravěku! ,,Při bolestech zubů trpaslíci navlhčí bolestivé místo vodou, do níž vkládají kořeny rostliny adamba. Nebo spálí na popel lianu dzandza a vtírají tento prášek do dásně, pokud ho není možno vpravit přímo do vykotlaného zubu…“ píše Šebesta. Šťávu z plodu tondo nebo listů leka si Pygmejové nemohou vynachválit na bolavé oči.

Navštívenka pro nemoci
Vesničané se pomalu vracejí k činnostem, z nichž jsme je vyrušili. Začínají vícehlasně zpívat. Doprovázejí se na bubny nebo prázdné plastové kanystry. Jedna z žen odhání kdákající slepice, do zpěvu Pygmejů se mísí zaštěkání několika volně pobíhajících psů. Sem tam odkudsi zamečí koza, zabečí ovce nebo zachrochtá prase. Většina Pygmejů si musí zvykat na jiný život. Prales ubývá, a tak žďáří les a chystají pole. Pěstují banánovníky, kasavu, maniok, kukuřici, proso či taro. Nosí trička a krátké kalhoty, ženy sukně či tuniky z látek svázaných v pase nebo v podpaží. Ženy si splétají bohaté účesy z copánků, za znak krásy tu platí řezáky zbroušené do špiček. Muži i ženy se různě pomalovávají po těle i v obličeji, občas je vidět tetování. Krášlí se i záměrnými jizvami. Nedodržují ale mycí návyky i pokud se namočí do vody, je to proto, aby se osvěžili. Hygiena jim příliš neříká. Není divu, když mýdlo je tu vzácnost. Na oděvu je to vidět. I na tělech. Do vody vkročí jen kvůli osvěžení. A tak tu vše přeje nemocem. Spavá nemoc, žlutá zimnice, to vše tady kvete. A hlavně malárie.

[hidepost=0][/hidepost]