Cesta srdce víra a důvěra Vánoční zastavení

Rytmus přírody a celého vesmíru přináší zase období krátkých, prchavých dnů, často ještě zamžených šedou clonou mraků s provazy deště či nehybným tichem sněhu. Za okny narůstá tma a často se silněji hlásí i temné stránky nás samých. Je cítit dech prastarých sil, které se marně snažíme zatlačit do vědomí nedostupných oblastí silou své domnělé zaměstnanosti, nedostatkem času, protože toho máme přece tolik stihnout, zařídit, napéct, nakoupit. Když už opravdu máme nakonec i prostor pro sebe, vnitřní svět přehlušíme barevnými a hlasitými vjemy televizí, počítačů, mobilů. Není se vlastně ani moc co divit, vždyť nyní právě často přicházejí slovu deprese, smutky, úzkosti…

Hořící svíčky na hrobech o Dušičkách to načaly vzpomínkou na mrtvé, a vlastně tak si uvědomujeme i opomíjený a nelibě nesený fakt vlastní konečnosti a smrtelnosti. Konzumní duch současné společnosti se snaží všemi silami obrátit naši pozornost jinam, předkládá nám čas Vánoc jako čas nákupů, hodování a přitroublého mobilního Ježíška. Mnoho lidí podlehne zářivému klamu iluze, ale vnitřní síly si stejně najdou cestu k projevu, a pokud jim nedáme prostor sami a vědomě, jsou to často cesty bolestivé a destruktivní. Civilizace je tenkou slupkou naší mysli, i když komunikujeme nejmodernější technikou s lidmi na druhém konci světa a jsme stále online, naše nitro je spojeno s přírodou, naše mysl je propojená s celým univerzem a jeho silami.

Mysl prozáří vědomí
Podle Buddhovy nauky je základní příčinou utrpení ve světě nevědomost. Nevědomost toho, jak věci skutečně jsou, co jsme my, co naše mysl. Uháníme životem, málokdy se skutečně zastavíme a čistě pohlédneme do vlastního nitra. Vše filtrujeme přes svá chtění a odmítání, posuzujeme ze svého hlediska, aniž bychom si pořádně položili otázku, co je to mé hledisko, co je totiž ono já…A právě nyní, v období adventu, v čase, kdy tma je nejčernější, stromy jsou holé a zima nás venku nabádá být uvnitř, je příhodný čas se zastavit. Zastavit a naslouchat, naladit se na onen prastarý rytmus světla a tmy, vznikání a zanikání. Ze tmy se rodí světlo, stokrát omleté klišé, ale podívejme se skutečně do podstaty. Tma je nevědo mí, nevědění. My jako lidé jsme dostali neskutečně cenný dar – světlo, světlo poznání, možnost být si jasně a čistě vědom – sebe sama, skutečnosti světa.

[hidepost=0][/hidepost]