Smíření

Severovýchodní cíp Moravskoslezských Beskyd je zajímavý kout české země. Ohó, někdo teď vyskočí, jakápak česká země? Ta země je přece Slezsko, vždy to tak bylo a bude! Ale nemáme pravdu ani jeden – Země je jen jedna a je svoje. A i v tomhle svém koutě vypráví lidem o smíření, odpuštění a uznání.

Můžu já se smířit s Poláky? Nemůžu. I při nejlepší vůli jim nemůžu odpustit! Nemám totiž co odpouštět, nic mi neudělali a ani nikomu z mých blízkých. Smiřovat se mají právo pouze účastníci střetnutí, a to jen na úrovni jednotlivců, nikoliv národů. My ostatní jim v tom můžeme pomáhat a hasit každou nacionalistickou jiskru nenávisti.

A že se dá hasit vodou studánek, o tom netřeba pochybovat. Nezávisle na vydatnosti pramene, jeho vodou se mohou hasit i velké požáry lidských vášní. Napajedla jsou vždy hájeným místem, kde nebojují ani zvířata, a neměli by ani lidé. U pramene se klečí, a nemlátí se ani hubou, ani klackem.

Nejinak je tomu i u pramene na Hrčavě. Hrčava je nejvýchodněji položená osada Česka, v cípu hranic s Polskem a Slovenskem. Po dlouhé cestě do kopců od Mostů u Jablunkova vás hned na kraji náhorní osady čeká skvělá voda před jeskyňkou panny Marie Lurdské. Přírodní pramen je sice svázaný vodovodním kohoutkem, ale na kvalitě vody se to příliš neprojevuje. Krásné místo v lese kousek od silnice žije funkční křesťanskou vírou. Pěkně zhurta se vám snaží naznačit, abyste „milovali bližního svého jako sebe samého“. Panna Marie i voda, každý po svém způsobu, ale v dokonalé shodě. Voda je mírně radioaktivní, je dobrá na oči, a říká se, že kdo si v ní umyje nohy, zaručeně se sem ještě vrátí…

Pokud si už od začátku říkáte: „Jaképak že smíření s Poláky, vždyť s nimi jsme kamarádi,“ pak jste na tom stejně jako jsem byl já, když jsem sem poprvé přijížděl. Ale historie mě tu dohnala, i když původně jsem jel jen za krásou Slezských Beskyd, těšil se čarodějnice na Čantoryji, na samoty v malebných kopcích, na pastviny plné ovcí a pochopitelně i na studánky a krásné pastýřky, kterýchžto obou je tu určitě bezpočet. Nu, voda mi dost zhurta naznačila, že kromě romantiky a zábavy mě tady čeká i kus práce. Země to tak má ráda – hezky vyrovnaný účet, něco do staneš, něco odevzdáš. Nuže tedy po svém způsobu odevzdávám…
Starosti v Malé Praze
Hrčava je nejvýchodnější osada České republiky, kousek za posledním domem pana Wawrzacze už je trojmezí hranic s Polskem a Slovenskem. Ale nebylo tomu tak vždy. Od 17. století byla Hrčava součástí polské Jaworzynky. Až po rozpadu Rakouska – Uherska se obyvatelé vesměs přihlásili k české národnosti, a na základě jejich žádosti bylo území Hrčavy v roce 1918 připojeno k Česku. I proto se Hrčavě říkalo Malá Praha. Připojení bylo spíš násilné, Poláků se nikdo moc neptal. Z Česka sem až do padesátých let nevedla z údolí od Jablunkova žádná pořádná cesta, a i dnes se tu v zimě jezdí na střídačku nahoru nebo dolů. Územní rozpory a tahanice se neřešily jen od úřednických stolů. Celé Těšínsko, Třinecko i Jablunkovsko bylo dějištěm tzv. Sedmidenní války mezi Polskem a Československem v roce 1919. Stručně řečeno – o tohle území jsme se poprali jako psi. Příčina, viník, důsledky? Jako vždy – šlo o moc, nadvládu, průmysl, uhlí a strategické území. Jako vždy za to zaplatili místní obyvatelé. Došlo k těžkým tankovým bojům o Karvinou, padlo minimálně sto padesát lidí, tisíce byly zraněny, docházelo k terorizování, zabíjení a vyhánění „těch druhých“. A tenhle spor se znovu a ještě silněji rozhořel před 2. sv. válkou, a znovu i po ní. Snad definitivně byl ukončen až v roce 1958 mezistátní smlouvou. Ale i dnes stále doutnají nacionalistické jiskry a majetkové hádky a křivdy stále ještě trvají. Ale protože v našich „bratrských“ zemích momentálně pravda a láska ještě vede o malinký krůček před lží a nenávistí, tak se doutnání snažíme uhasit.

[hidepost=0][/hidepost]