Dvojí svět polabských pramenů

I prameny spolu mohou soupeřit. A dokonce tak fatálně, že jedny vznikají na úkor druhých. Hlavně se tak ale děje vinou lidí. Jak přetváříme krajinu k vlastnímu užitku, prameny často mizí. Ale naštěstí někdy mohou i vznikat. Krásným příkladem je Poděbradsko v Polabí.

Rudá voda z pramene, podle pověsti obarvená krví sťatých kutnohorských havířů, ale i minerálka Poděbradka, tak jak ji známe dnes. Slatinné lázně a sirno-železité prameny a naproti tomu minerální vody „hydrouhličitanochloridové sodnovápenaté“. Obojí popis patří k polabským pramenům. Skoro neznámé, zaniklé a zanikající železité prameny marně soutěží proti milionům litrů dnešní populární minerální vody. Dožívající historie stojí proti přítomnosti. Dvojí svět pramenů, které člověk výrazně ovlivnil. Zatímco jedny odsoudil svou činností k pomalému zániku, druhé vytvořil.

V hlavní roli železo
Podívejme se nejdřív k těm prvním – původním pramenům Polabí. Prostor mezi Kolínem a Brandýsem nad Labem patří bezesporu k nejstarším osídleným krajinám Čech. Úrodné náplavy, nízká nadmořská výška, voda, lesy a bludiště mokřadů, to vše poskytovalo ideální podmínky pro život lidí i zvířat už od pravěku. Najít pitnou vodu v takové krajině nebyl velký problém – v písčité půdě náplavů stačilo vykopat mělkou jámu, a za chvíli byla plná vynikající vody. Podzemní voda je mělko a studní je v říční nivě vždy dostatek. Jinak je to s prameny, většinou jsou tu jen v podobě mokřadů, tůní a nenápadných průsaků. Žádné tryskání vody ze skály. I proto jsou vyvěrající a vyjádřené prameny v nivách řek cenné. A zvlášť jsou-li to prameny minerálních vod. Ve středním Polabí to bývaly vždy prameny vody železité, případně s vyšším obsahem síry. Už od raného středověku byly využívány jako léčivé zdroje. Snad nejstarší zmínky existují o sirno-železitém prameni a slatině v Toušeni u Brandýsa nad Labem. Údajně se tu měl léčit už Karel IV. Doložené písemné zprávy pak datují lázně do 17. století. Tyhle lázně jako jedny z mála fungují dodnes. Zdroj slatinného bahna pro ně naleznete (po troše pátrání) nedaleko u Čelákovic, slatina je chráněná jako přírodní zdroj a její prohlédnutí je rozhodně zajímavé. Na prstech ulpívá rezavý prach, oranžová voda připomíná jakousi ekologickou havárii, ale bujná vegetace svědčí o opaku. Slatina je zajímavá, ale samotný pramen vody už v Toušeni dávno není. Dalším lázeňským místem bývala Sadská. Z osmnáctého století je tady doložena existence prvních lázní na železitých slatinách. Později tady byl navrtán i pramen „konkurenční“ vody, o kterém se zmíním později. Další významný železitý pramen býval i v lázních v Houštce v Brandýse nad Labem. Tento „pramen býval údajně jedním z chemicky nejcennějších zřídel v Čechách a býval využíván k pití a různým druhům koupelí. V roce 1930 byl nově navrtán i radioaktivní pramen. Ani jeden z pramenů už dnes nefunguje, lázně zanikly. Až do 90tých let přežívaly lázně také u pramenů v Ostrově u Záp. Dnes jsou lázně v demolici, ale můžeme tu navštívit znovu obnovenou trojici pramenů. Přestože tyto prameny leží pouze několik metrů od sebe, voda v každém vývěru je jiná. Prameniště toho prostředního je výrazně obarveno do oranžova. Neomylně to svědčí o přítomnosti mikroorganizmů a železa. Tenhle trojitý pramen je pravděpodobně jedním z posledních přírodních pramenů železité vody v této části Polabí. Historicky je také doložena studánka v Poděbradech se zmíněnou „krvavou“ vodou, která se údajně objevila po nespravedlivém stětí kutnohorských havířů, kteří byli popraveni právě v Poděbradech. Nehledě na údajnou krev byla voda považována za léčivou. Studánka bývala u dnešního Havířského kostelíka na levém břehu, na údajném místě popravy. Dnes byste ale studánku marně hledali, její voda se ztratila při úpravách koryta Labe a při rozsáhlé těžbě štěrkopísků v okolí Poděbrad. Meliorační práce byly ostatně „ranou do vazu“ i většině ostatních původních pramenů. V rámci splavnění a ochrany před velkou vodou se původní koryto Labe prohlubovalo, napřimovalo a zpevnilo navigacemi. Došlo k výraznému poklesu hladiny řeky i podzemních vod, změnil se celý hydrologický systém. Voda z pramenů si většinou našla novou cestu pod zemí, pravděpodobně přímo do Labe. A ve ztrátě původních zdrojů tak můžeme hledat i jeden z důvodů vzniku vrtů, coby novodobých zdrojů minerálních vod.

Dvojí svět pramenů
Železo v polabských vodách není výsadou pouze původních pramenů. I minerální voda z hlubinných vrtů obsahuje významný podíl železa. Čím je tedy tato voda jiná? Proč vlastně rozlišovat „původní“ a „nové“ prameny? Jednoduše proto, že spolu nemají mnoho společného. Poděbradka, jak jí známe dnes, je hlubinná podzemní voda, která nikdy nevyvěrala volně a přirozeně na povrch. Všechny prameny byly navrtány uměle. Minerální voda je akumulována v hloubkách kolem sta metrů a je sevřená v porézních pískovcích mezi nepropustnými vrstvami. Díky tomu je voda pod značným tlakem, který umožňuje sycení oxidem uhličitým a v některých vrtech způsobuje i samovolný výtok na povrch. Je to přísně oddělený dvojí vodní svět – ten vrchní, viditelný, běžný svět povrchové vody a přirozených vývěrů a ten spodní, skrytý svět tlakové podzemní vody, kterou nám Země sama nenabídla, a kterou si bereme o své vůli.

[hidepost=0][/hidepost]