Rozhovor s RNDr. Pavlem Popovem o cestě do Číny a Nepálu

Naše redakce se setkala s RNDr. Pavlem Popovem – majitelem firmy Dr. Popov, s. r. o., (českým výrobcem bylinných čajů, mastí a přírodních přípravků), který v loňském roce podnikl cestu do Číny a Nepálu. Zajímalo nás, jak Dr. Popov vnímal tyto pro nás exotické země, její obyvatele, místní zvyky a odlišnosti. Položili jsme mu pár otázek.

Víme o vás, že jste v loňském roce cestoval po Číně a Nepálu, co bylo cílem vaší cesty?
V každé zemi má místní tradiční medicína něco inspirujícího, a protože stále hledáme zajímavé výrobky pro naše zákazníky, čas od času nějakou cizí zemi navštívíme. V našem portfóliu už máme vynikající vlákninu Psyllium z Indie, čaj Rooibos pochází z jižní Afriky, Aloe Vera gel a čaj červené lapacho z Jižní Ameriky, růžový ibišek je ze Súdánu. Čínská, tibetská i ajurvédská medicína mají dlouhou tradici, a proto se o ně již delší dobu zajímáme. Hodně podkladových informací jsme již měli, ale potřebovali jsme je doplnit na místě – přeci jenom zasvěcený pohled místních lékařů či léčitelů, kteří tamní léčivé přípravky denně používají, se nedá nahradit. Protože i rád cestuji, spojuji tak příjemné s užitečným. Také mě již dlouhou dobu zajímá Tibet a v řadě názorů na svět se shoduji s buddhismem. Například některé jeho metody, které pomáhají ovládat mysl, mohou dle mého názoru výrazně pomoci při udržování pevného zdraví.

Objevili jste něco zajímavého?
V Číně jsme pobývali především v tibetské části, kde se mísí obě kultury. To bylo v plánu, protože jedině zde se současně může poznávat jak čínská, tak tibetská medicína. Setkali jsme se tam se vším možným – v nabídce byly jak tradiční tibetské léčivé kuličky, tak čínské byliny, ale třeba i léčivé houby, jelení parohy, různé sušené části zvířat a další. Prodávají se v malých obchodech i na různých tržištích. Ve Lhase jsme navštívili nejvýznamnější místo tibetské medicíny v celém Tibetu – Institut tibetské medicíny. Zde jsme měli možnost hovořit s tibetskými lékaři a konzultovat s nimi vhodnost užívání některých místních tibetských prostředků. Bohužel některé na první pohled zajímavé preparáty jsme již na místě vyhodnotili jako nepoužitelné pro české poměry – např. tibetská medicína při výrobě pověstných hnědých kuliček využívá i sušené zvířecí ingredience a tyto přípravky u nás narážejí na problémy s legislativou při schvalování. V Nepálu se využívá hlavně ajurvéda – podobně jako v Indii – která má, myslím, v Čechách asi větší šanci na využití. Nepál byl příjemný také tím, že místní lidé relativně velice dobře komunikují anglicky (na rozdíl od Číny). Celkově se zdá, že cesta splnila naše hlavní očekávání a některé produkty snad brzy obohatí naši nabídku.

Bylo náročné dostat se do tak vzdálených končin?
I když jsme o cestě do Tibetu uvažovali již delší dobu, nakonec naši cestu uspíšila náhoda. Seznámili jsme se s renomovanou českou etnografkou Zuzanou, která oblast Tibetu a Nepálu zná velice dobře. Shodou okolností právě připravovala cestu pro malou skupinku, ke které jsme se připojili. Tím se nám vyřešil hlavní problém místního průvodce. Ukázalo se, že naše volba byla správná, Zuzana byla tím nejpovolanějším průvodcem – její znalosti a jazykové schopnosti nám otevřely mnohá místa, kam bychom se jen jako neznalí cestovatelé bez znalosti místních jazyků jen těžko dostávali.

Co vás nejvíce zaujalo v Tibetu a v Nepálu?
Velkou část času jsme strávili v Tibetu. Ten mne překvapil svou rozlehlostí a také tím, že kromě všudypřítomných hor jsou tam i rozsáhlé polopouště a pouště s písečnými dunami. V Tibetu jste všude v nadmořské výšce nad 3500 m, země je tam téměř bez vegetace. Mně osobně se moc líbily divoké kaňony řeky Sutlej. Jen pro představu – náš Český ráj v gigantickém provedení – kaňony jsou asi 250 metrů hluboké a zasahují území asi 100x 200 km. Tibet je málo osídlen – často jsme jeli a ani po 50 km jsme nenarazili na živáčka. Oproti Tibetu působí Nepál v oblasti jižních Himalájí jako rajská zahrada – krásně zelený, barevný a šťavnatý. V Káthmándů si připadáte jako v Indii – všude spousta lidí, motorek a rikša neustálý mumraj. V červnu zde bylo teplo – všudypřítomní obchodníčci posedávají většinou na zemi a nabízejí vám vše, co tato země poskytuje: ovoce, zeleninu, květiny a všechno možné. Barevnost ulicím dodávají kromě květin také sárí nepálských žen.

[hidepost=0]

Byli jste Tibetu i v nějakých klášterech?Jak na vás působily?
V Tibetu jsme navštívili mnoho klášterů a bylo topro nás velmi zajímavé, neboť naše průvodkyněZuzana se osobně znala s některými lámy, a takjsme se dostali takříkajíc i do zákulisí. Mniši, aletaké mnišky tu většinou žijí velmi skromně. Klášterymnohdy nemají elektřinu, jsou zde problémys vodou a často jsou na tak nedostupných místech,kam se musí všechno živobytí nosit pěškyv batozích. Ubytování i v takových klášterechjsme si na vlastní kůži mnohokrát vyzkoušeli. Zajímalijsme se o to, jak je to s místní medicínou.Zjistili jsme, že někteří lámové ještě v menší mířepůsobí pro místní obyvatele nejen jako duchovnírádcové, ale částečně také jako léčitelé. Ale zpravidlai kláštery – zejména ty odlehlejší – majísamy problémy se získáváním léků. My sami jsmeto při cestách poznávali – místní lidé se na násčasto obraceli s prosbou o různé léky, a tak jsmenaše příruční lékárničky po cestě téměř rozdali.

Místí lidé se k vám chovali přátelsky?
Většinou jsem měl z místních lidí velmi dobrý pocit, byli hodně přátelští. Asi je to dáno tím, že většina populace v Tibetu jsou buddhisté a neubližovat lidem i zvířatům je založeno v samotné podstatě tohoto náboženství. Pomáhalo nám i to, že Zuzana mluvila tibetsky. Tak jsem se dostali třeba k místním nomádům (kočovní pastevci jaků a ovcí), kteří se svými rodinami žijí celoročně ve stanech ve velmi skromných podmínkách. Právě při takových návštěvách si člověk uvě – domuje, že i když tito lidé z našeho pohledu žijí velmi chudě, přesto jim nechybí optimismus a přátelskost.

Jak jste v Tibetu bydleli a stravovali se?
Myslím, že jsme skutečně poznali život v Tibetu takový, jaký je. Ubytovávali jsme se v klášterech či místních ubytovnách, většinou tam nebyla tekoucí voda – jen malé umyvadlo a konev s vodou. Jedli jsme místní jídla, kde se dalo, většinou v motorestech. Pro vaši představu – motorest byl většinou stan s minimálním vybavením a nabídkou maximálně 2–4 jídel – běžná byla nudlová polévka s čínským zelím nebo rýže se zeleninou či jačím masem. Všude vám však nabídli místní speciality – to byla horká voda v termosce a také pověstný slaný tibetský čaj s jačím máslem. Přestože nešlo o přehnaný kulinářský zážitek, byli jsme někdy rádi, že jsme takový motorest potkali. Mohli jsme se tak vůbec něčeho najíst a také zahřát, což jsme často potřebovali. I když byl květen – v horách často i sněžilo.

Co vám při cestě připadalo jako hodně exotické?
Při cestách do zahraničí jsem už viděl leccos. Ale utkvěl mi v paměti třeba okamžik, kdy mnich v osamělém klášteře telefonoval mobilním telefonem, nebo když poustevník měl před svou poustevnickou jeskyní solární zdroj elektrické energie. Odlišných věcí je mnoho – oblečením počínaje a jídelníčkem konče. Zajímavý je i zvlášt ní způsob pohřbívání. Viděli jsme v Káthmándú v Nepálu, jak hinduisté své nebožtíky spalují a pak popel nasypou do řeky. V Tibetu zase buddhisté své mrtvé pohřbívají tak, že na posvátných pohřebištích jejich těla rozsekají na kusy a nechávají je supům, kteří se o ně postarají. Zbylé kosti rozemelou na prach. Vypadá to morbidně, ale z jejich pohledu se možná ani nic jiného nedá dělat – půda je zde kamenitá a klasický hrob by se zde asi těžko vykopal.

Měl jste nějakou možnost vnímat duchovní život?
V Tibetu jsme byli v době hlavních buddhistických svátků, navštívili jsme i místní chrámové slavnosti a mám dojem, že věřících buddhistů je v Tibetu opravdu dost. Dodržují řadu rituálů – a to nejen starší lidé, ale i mládež. Okolo místních klášterů jsme vždy potkávali spoustu poutníků. Mniši, ale také mnišky (navštívili jsme i ženské kláštery), byli velmi srdeční a zdálo se mi, že i přes drsné podmínky z nich většinou vyzařuje štěstí a spokojenost – zřejmě životní filosofie založená na buddhismu v tomto směru skutečně funguje.

Jaký máte celkový dojem z této cesty?
V Tibetu a Nepálu stále ještě není samozřejmostí např. dostatek jídla pro všechny, tekoucí voda, dobré silnice, úklid měst a mnoho dalších pro nás běžných věcí. I přes nízkou životní úroveň mi připadalo, že zde žije hodně šťastných a duchovně založených lidí. Všude jsme se setkávali s úsměvy a přátelským přijetím, a to je myslím to, čemu bychom se od těchto národů mohli přiučit. Děkujeme vám za rozhovor.

[/hidepost]