Jak se naše tělo brání

Existence živočichů na této planetě je kromě mnoha jiných faktorů podmíněna i schopností bránit se nepříznivým zevním i vnitřním vlivům. Do živočišné říše patříme i my, lidé. Protože jsme vybaveni rozumem a schopností uvažovat sami nad sebou a nad tím, co se s námi děje, jsme při vzniklých zdravotních problémech ve srovnání s ostatními „živočichy“ mnohem citlivější a zranitelnější.

Jsme – provokativně řečeno – citlivější i proto, že nemáme srst, chlupy ani ostny. To vše jsme v průběhu vývoje ztratili. Naše těla jsou pokryta poměrně  tenkou  a  citlivou  kůží,  která  nás  sama o sobě od zevního prostředí mechanicky nijak spolehlivě „nedělí“. Proto potřebujeme další prostředky,  které  by  nás měly chránit. Tím viditelným prostředkem jsou – jakkoli to zní banálně – šaty  a  oblečení,  které  nosíme.  Paradoxem  je, že  v  dnešní  době  se  i  tyto,  nebo  právě  tyto „ochranné prostředky“ mohou stát zdrojem problémů, typicky při vzniku alergie na nějakou textilii.  Pralidé  se  pokrývali  zvířecími  kůžemi. Těžko říci, jak se v nich cítili. Vše ale mluví pro to, že byli o dost odolnější než my, svou vlastní civilizací zhýčkaní „moderní  lidé“.  Přibývání  civilizačních chorob značí, že naše citlivost stoupá, zatímco odolnost klesá. Co to ta „odolnost“ vlastně je. Je to schopnost organismu vyrovnávat nepříznivé vlivy zevního okolí a udržovat „stálost vnitřního prostředí  vlastního  těla“, což je prostor, jenž se nachází „uvnitř kůže“. Kůže k němu ovšem také patří. Když to s její odolností neklapne, je porucha (formou kožní nemoci) navíc i viditelná.

Obranyschopnost lidského těla – imunita

Má několik forem a má nemálo úkolů. K nim patří odstraňování do těla vniklých cizorodých buněk a jiných mikroorganismů, včetně parazitů. Imunitní  systém  však reaguje i na malé neživé částice, které se do těla dostanou. V neposlední řadě se imunita podílí na tom, aby vnitřní prostředí těla zůstalo v průběhu života stálé. Stálost vnitřního prostředí se odborně nazývá homeostáza. Ta – pokud existuje – zajišťuje, aby se v těle neopakovaly nepříznivé buněčné a biochemické procesy a aby z těla „zmizely“ poškozené, odumřelé a nemocné buňky, včetně nádorových. Ty posledně jmenované však musí být systémem jako „škodlivé“  rozpoznány. Tím  jsme  u  další  funkce tělesné obranyschopnosti, a tou je rozpoznávání škodlivých buněk a schopnost jejich průběžného odlišování od vlastních zdravých buněk. A je tu ještě jeden úkol – tím je tzv. imunitní paměť. Ta slouží k tomu, aby se organismus bránil proti již jednou rozpoznaným škodlivinám, reagoval rychleji  a  účinněji.  Ještě  pár  slov  ke  škodlivinám a k jejich pojmenování. Látky vyvolávající imunitní reakci se jmenují antigeny. Látky, které vyvolávají (nadměrnou a nežádoucí) imunitní odpověď jen u některých lidí, se jmenují alergeny. Imunita se dále dělí na dva druhy, nespecifickou a specifickou.

Nespecifická imunita

útočí opakovaně na všechny rozpoznané škodliviny prostřednictvím buněk zvaných fagocyty. Fagocyty obklopí „nepřátelskou částici“ (cizí tělísko, baktérii, plísňovou spóru), čímž ji neutralizují. Tento druh imunitní reakce je vývojově starší, dá se říci, že je vrozený a že účinkuje „naslepo“. Systém má ale i nebuněčnou část, tzv. komplement, který  na  škodliviny  reaguje  vyplavením  látek, jako jsou cytokiny, opsoniny a další. Tou škodlivinou může být i zadřená tříska, jejíž okolí se zanítí, zarudne, zteplá a bolí. Reakci nespecifické imunity pak lze vidět i vnímat. K systému se počítá i kůže, která vylučuje látky bránící živým mikroorganismům  vniknout  do  těla.  Podobné  lze  říci o žaludku, jehož chemicky značně kyselé šťávy také brání vstupu (živých) mikroorganismů.

Specifická imunita  je získaná

Jednotlivé antigeny rozlišuje a také si je „pamatuje“ a reaguje na ně pomocí speciálních buněk. Je vývojově mladší, je to opět imunita získaná. Druhů imunit je však více. Rozlišuje se ještě imunita protilátková (humorální) a imunita buněčná (celulární).

[hidepost=0]Protilátková imunita Reaguje na škodliviny (typicky na baktérie) prostřednictvím látek, kterým se říká imunoglobuliny. Buněčná imunita „Pracuje“ pomocí buněk, přednostně pomocí tzv. T-lymfocytů. Ty „dozrávají“ v brzlíku, latinsky thymu, proto jsou to T-lymfocyty. Pro nastartování imunitní reakce jsou klíčové, likvidují buňky rozpoznané jako pozměněné, nádorové, ale bohužel i transplantované, které bychom si přáli mít „nepoškozené“. Pak jsou tu ještě tzv. B-lymfocyty, které byly původně nalezeny v imunitním orgánu ptáků, ve Fabriciově burze. Tyto buňky produkují protilátky a část se jich přeměňuje na „paměťové buňky“. Ty se starají o rychlejší reakci při styku organismu s tím samým antigenem, čehož se jako principu léčebně využívá při preventivním aktivním očkování. Při něm si tělo „vyprodukuje“ protilátky proti té které chorobě takříkajíc samo. Rozpoznání škodlivin se děje pomocí receptorů Receptory jsou mikroskopická místa na povrchu buněk, která spouštějí reakci té které buňky, když se na toto místo naváže nějaká látka nebo její molekula, která do receptoru zapadne jako klíč do zámku. Receptory na povrchu lze tedy označit i jako buněčná spoušťová místa. Receptory svým způsobem umožňují „komunikaci mezi buňkami navzájem a jejich okolím“. Když imunitní systém reaguje správně, rozpozná škodlivé nebo cizorodé buňky a útočí jen na ně. Je to tzv. fyziologická neboli „normální“ reakce. Fyziologické imunitní reakce organismu na vniknutí škodliviny se tedy účastní řada faktorů. Podobně jako u srážlivosti krve lze mluvit o „kaskádě reakcí“, které se nastartují podle toho, o jakou škodlivinu jde. V momentě, kdy imunitní systém přestane rozlišovat mezi částicemi škodlivými, neškodnými a buňkami vlastního těla, začne reagovat i na vlastní zdravé buňky a tkáně. A také když přestane tolerovat látky, které jsou pro tělo potřebné – typicky potrava – anebo látky neškodné, typicky pylová zrna. Pak je zle, protože vznikají choroby. Alergie Jde o chorobně nastavenou reakci na látky, které by měly být tolerovány. Proto se zde často mluví o tzv. „intoleranční reakci“. Alergie může vzniknout prakticky na jakoukoli látku, s níž tělo přijde do styku. Ať již do těla vnikne jakkoli, kůží jako kosmetika nebo mýdlo, plícemi jako pylová zrna nebo zažívacím ústrojím jako potrava. Alergických reakcí i chorob je „nekonečné množství“, většina z nich je obecně známá, jejich výčet by přesáhl rámec článku. Léčebných metod již tolik není. Chorobně reagující paměťové buňky imunitního systému „nezapomínají“ a starají se o to, aby se alergik musel prakticky doživotně vyhýbat tomu „svému“ alergenu. Vzhledem k tomu, že alergie vznikají i na různé léky, může se stát, že jejich užití je také (i doživotně) nemožné. A to může být problém. Příčinná terapie alergií přichází v úvahu jen v některých případech, třeba formou tzv. desenzibilizace. Za štěstí lze považovat, když se alergen podaří vystopovat. Pak se mu pacient může cíleně vyhýbat. Když to nejde, nezbývá než alergii tlumit antialergiky, které při dlouhodobém užívání mívají všelijaké vedlejší účinky. Autoimunitní onemocnění Při něm imunitní systém napadá buňky vlastního těla. Většinou si „vybere“ nějaký orgán a na něj útočí, třeba jako ledviny, játra, klouby nebo štítnou žlázu. Pokud útočí na kůži, jsou změny viditelné. Napadena může být prakticky každá tělesná tkáň. Léčba spočívá v podávání látek, které mají nežádoucí reakce potlačit. Jsou to imunosupresiva nebo kortikoidy a jsou někdy zatížené značnými vedlejšími účinky. Co imunita moc neumí To je rozpoznávání nádorových buněk jako škodlivých. Je to malá tragédie obranyschopnosti lidstva. Jeden z hlavních principů boje proti nádorům je identifikovat jejich buňky, a to pokud možno i ty jednotlivě rozptýlené po těle. Když tento pochod neklapne, nádor pak člověk pozná, až když dosáhne stádia, které lze obtížně léčit. Na příčinnou terapii je pak většinou pozdě. Snahou moderní onkologie je najít způsob, jak nádory a jejich jednotlivé buňky v těle vystopovat. Kdyby se to podařilo, bylo by možné vyslat za nimi cíleně jiné buňky, které by je spolehlivě a bez vedlejších účinků ničily. Tzv. biologická léčba se tomuto „ideálu“ principálně trochu přiblížila, ale jen u některých typů nádorů a ne bez vedlejších účinků. Jak imunitu podpořit V tomto bodě jako obvykle platí „doporučení zdravé životosprávy“. Zní to jako dokola opakovaná fráze, ale je to tak. Ohledně volby potravin by se mělo zůstat u stravy s minimálním obsahem přídatných chemikálií, takzvaných „éček“. Nemělo by se jíst mnoho uzenin. Ty jsou zatížené nejen konzervačními látkami, ale i látkami, které vznikají v procesu samotného uzení. Že kouření a alkohol imunitu snižují, o tom se mluví stále. Příjem vitamínů by se měl dít prostřednictvím ovoce a zeleniny, méně formou potravinových doplňků. Mělo by se sportovat. A to na vzduchu, nejen ve fitnesstudiu. Vytrvalostní aerobní sporty náročné na spotřebu kyslíku formoub „zadýchání“ imunizují více, než se obecně předpokládá. A nejen proto, že se z plic při cyklistice, joggingu či nordic-walkingu „vyvětrá“ případně dýchaný nikotin či výfukové plyny. Ty se v kabině aut podle jedné studie až neskutečně koncentrují. Kůži lze učinit odolnější tím, že užívání sprchových gelů, deodorantů a antiperspirantů omezíme na nezbytné minimum. Imunitě velmi pomůže osprchovat se občas tou nejstudenější vodou, co teče z kohoutku. A to i v zimě. Kůže se stane postupně mnohem odolnější. A ještě jeden poznatek, k němuž se v poslední době přišlo. Děti „vyrostlé“ na venkovských zemědělských usedlostech jsou statisticky prokazatelně méně náchylné k alergiím. Vědci si lámou hlavu nad tím, co je v detailu příčinou tohoto (příznivého) fenoménu. Tak či onak – zdravá strava, studená voda a pobyt dětí na venkově či v přírodě pomáhají. Všechna uvedená doporučení cílí na posílení nespecifické imunity. Její výkonnost je mimo jiné nemalou měrou odpovědná za to, jak se celkově cítíme a za něco, co by se dalo označit jako vnitřní jiskra a radost ze života. Imunitu podpoří: – Zdravá životospráva. – Minimum „éček“ v potravinách. – Vyřadit uzeniny. – Nekouřit, nepít alkohol. – Vitamíny hlavně formou ovoce a zeleniny. – Sporty náročné na „zadýchání“ (cyklistika, jogging, nordic-walking…). – Pobyt na čerstvém vzduchu. – Otužování studenou vodou, omezení sprchových gelů a antiperspirantů. – Psychická stabilita.[/hidepost]