Védská Meditace
Jak to bylo se mnou a s meditací? S meditací jsem začala nedobrovolně. Měli jsme ji jako povinný předmět a já ho nesnášela. Byla jsem tehdy v ročním výcviku učitelství jógy v australské Sydney. Ostatní předměty jsem milovala – cvičení ásán, filozofii, didaktiku, dokonce i anatomii. Ale meditaci ne. Měla jsem pocit, že mi to nejde, nebavilo mě to, ve vzpřímeném sedu bez opory mě bolela záda, kyčle nebo kolena. Ale byla jsem pilná studentka, a tak jsem se snažila. Každý den jsem si sedla a dle návodu, který jsem od lektorky ze školy měla, jsem se snažila praktikovat a doufala jsem, že semestr nějak doklepu.
Potom jsme jeli na víkend k australským domorodcům do buše. Cestou zpět do Sydney nás vezl jeden z účastníků akce, sympatický pán kolem padesátky jmémen Tim. Vzdálenosti v Austrálii jsou velké, a tak jsme se v autě stihli pobavit o všem možném. Když jsem se ho zeptala, co dělá, odpověděl, že učí védskou meditaci. Upřímně řečeno mě v té chvíli polilo horko, jelikož jsem si v duchu řekla „A jéje, další takový jako znám ze školy. Utrpení…..“ Ale mlčela jsem. Pak jsme se dali na téma meditace víc do řeči. Asi po hodině jeho výkladu jsem pochopila, že on zcela zjevně mluví o něčem jiném, než co já se snažím praktikovat, přestože meditace tomu říkáme oba.
Obratem jsem se přihlásila k Timovi do kurzu, byla jsem zvědavá. Když mi na první lekci řekl, že by bylo príma, abych se posadila pohodlně na židli a opřela si záda, zarputile jsem trvala na tom, že jsem přece jogínka a opírat se nepotřebuju. On se jen usmál a nechal mě být. Kurz trval čtyři po sobě jdoucí dny. Nechápala jsem, jak je možné, aby to bylo tak snadné a příjemné. Tohle přeci nemůže být meditace. Meditaci jsem považovala za něco náročného, pracného, namáhavého. Ale při védské meditaci se celý proces trvající dvacet minut děl jakoby sám……
Dnes je to pět a půl roku, co si dvakrát denně sedám, abych dvacet minut meditovala. Dobrovolně. Sedím na pohovce v obýváku nebo na sedačce v tramvaji a záda si pohodlně opírám. Tim měl pravdu. Kdyby měli dávní mudrcové v Himalájích pohodlná křesla, seděli by v nich. Lotosový sed sloužil k co možná nejsnazšímu stabilnímu sedu se vzpřímenou páteří, když křesla nebyla dostupná.
Po letech vlastní dennodenní praxe jsem touto technikou stále nadšená. Dělá mi to dobře. Těším se na těch ranních a večerních dvacet minut. Díky Timovu výkladu a díky vlastní praxi jsem pochopila, proč jsem se přestala při meditaci trápit.
Meditace je ve skutečnosti proces, nikoli dovednost. Tim nám během kurzu vysvětlil, že existuje celá řada meditačních technik a že lidé vlastně často ne zcela přesně chápou, co to vůbec meditace je. Říkal, že se dá meditace velmi dobře charakterizovat tím, že popíšeme, co meditace není. Zaprvé, meditace není koncentrace. Koncentrace je kontrola mysli a snaha ji udržet různými způsoby u jednoho konkrétního bodu, třeba pozorováním plamene svíčky nebo vlastního dechu. Koncentrace je velmi dobrá a užitečná dovednost, díky které můžeme například pracovat v rušném prostředí. Na něco se soustředit ovšem neznamená meditovat. Meditace také není vizualizace ani schopnost si něco představovat. Mít představivost je bezpochyby pro život užitečné. Vědci dokázali, že používáme-li svou představivost málo, klesá tím naše kreativita a schopnost řešit problémy. Já to zcela jasně pozoruji u dětí, které nemají doma k dispozici televizi, počítač ani tablet. Úžasně si dokážou hrát s klacky a kameny a vytvářet si kolem toho celé příběhy. Ale to jsem odbočila. Zpět k meditaci: něco si představovat neznamená meditovat. Za meditaci se také někdy považuje kontemplace, rozjímání o svém vztahu k něčemu, co nás přesahuje, ať je to příroda, bůh nebo cokoliv jiného. Tak jako tak je to ale pořád přemýšlení.
Meditaci je významově nejblíže slovo ponoření. Meditace je ponoření se ke zdroji myšlení, do čistého vědomí, kde vědomí zažívá samo sebe. V meditaci se dostáváme až za pole myšlení, tzv. přesáhneme myšlenky. V takovém stavu je mysl zcela bdělá, ale zároveň si nic nemyslí. Neděje se to ale proto, že bychom o to usilovali. Stejně jako když se špetka soli rozpouští ve sklenici vody. Obrazně řečeno – sůl se nemusí soustředit na to, aby se rozpustila, voda si nemusí představovat, že se v ní rozpouští sůl, a voda ani sůl nemusejí rozjímat o svém vzájemném vztahu. Prostě sůl se ve vodě rozpustí, neboť tak to funguje, takové jsou fyzikální zákonitosti.
[hidepost=0][/hidepost]