Aby míza nevyschla

Slovo míza je pojem spojený s představou života jako takového. Na jaře říkáme, že stromy dostávají mízu a pupeny se nalévají. O usychajícím stromě nebo rostlině se říká, že ztrácí mízu. O zdařilém filmu nebo divadelním představení se dříve říkalo „to mělo mízu“. Mízu mají rostliny, někteří živočichové a my lidé.

Míza je zvláštní tekutina, která naše těla prostupuje. Někteří odborníci hovoří o tom, že naše těla – respektive buňky – v míze jakoby plavou. Míza (odborně lymfa) se tvoří v mikroskopických mezibuněčných prostorách z tzv. tkáňového moku, což je řídká tekutina, která buňky stále oklopuje. Tato tekutina se po „zahuštění“ sbírá do tenkých cév neboli mízních vlásečnic a ty se nakonec slévají do hlavního mízovodu, latinsky ductus thoracicus. Ten ústí nad srdcem do horní duté žíly. Míza se tak dostává do žilního oběhu, kde se mísí s kolující krví. Míza na rozdíl od krve nekoluje v uzavřeném systému, ale pomalu teče „jedním směrem“. (To má nemalý význam, protože při přerušení mízního toku se míza začne hromadit „před překážkou“ a vzniká mízní otok, odborně lymfoedém.)

Složení mízy není na rozdíl od složení krve stejné. Míza vzniklá v oblasti střeva obsahuje mnoho tukových kapének, míza z jater zase více bílkovin. Mízní vlásečnice jsou přerušeny
nebo také prostoupeny mízními (lymfatickými) uzlinami. Ty jsou několik milimetrů až přes centimetr velké a podobají se vzdáleně zmenšené ledvině. Míza – do té doby v podstatě
bezbuněčná tekutina – do nich vstupuje přívodnými vlásečnicemi. V uzlinách se k míze přidávají buňky, takzvané lymfocyty. Těch je více druhů, jsou důležité pro zdravotní obranyschopnost organismu a patří k bílým krvinkám. Uzlinu míza opouští odvodnými cévami obohacená o buňky, které se v uzlinách tvoří. Jsou tedy „dva druhy“ mízy. Ta před průchodem uzlinami je průhledná tekutina, po průtoku lymfatickou uzlinou je „kalná“. Jen pro zajímavost – odborné označení mízy je odvozeno od řeckého slova lymphe a znamená „čirá voda“.

Funkce lymfatického systému
Lymfatický systém má tedy více funkcí. Je to stálost vnitřního prostředí (homeostáza), transport tělesné vody, dále různých buněk a také posun mikroskopických cizích tělísek směrem k hlavnímu mízovodu. Denně se v těle přepraví průměrně dva litry mízy. Aby proudila jedním směrem, jsou mízovody opatřeny malými zpětnými ventily ve formě mikroskopických chlopní. Samotný posun tekutiny je zajištěn dvěma způsoby. Děje se tak pasivně stahováním svalů pohybového aparátu, jimiž mízní vlásečnice procházejí a pak aktivně, rytmickým stahováním samotných mízních cév. Aktivní stahy mají častost kolem 9–11 za minutu. Jen tak mimochodem – dobře provedená manuální lymfodrenáž pak může jejich stahy několikanásobně urychlit a přispět k vymizení lymfatických otoků. Ty bývají někdy velmi úporné a bez „přispění zvenčí“ je pak skoro nelze ovlivnit. Lymfatický systém má i své vlastní
orgány. Jsou to shluky lymfatických tkání kolem hltanu známé jako krční, jazyková a nosní „mandle“. Jejich hlavním úkolem je bránit vstupu infekce do těla. K mízním orgánům se počítá i kostní dřeň, v níž vznikají imunitní buňky. Největším lymfatickým orgánem je slezina. Další lymfatický orgán je appendix, lidově slepé střevo. Tomu se někdy říká „břišní mandle“. Jeho úloha není v detailu zcela jasná. A pak tu máme brzlík, latinsky thymus, řecky thymos, německy Bries. V brzlíku „zrají“ bílé krvinky čerstvě vyšlé z kostní dřeně a mění se na T-lymfocyty, buňky naprosto nezbytné pro imunitu. Odstranění brzlíku v dětském věku má za následek celoživotní poruchu obranyschopnosti. Bez T-lymfocytů to prostě nejde. Lymfatická tkáň se rozptýleně vyskytuje v trávicím traktu ve střevě jako tzv. Peyerovy plaky. Ty netvoří žádný samostatný orgán, ale v souhrnu a vzhledem k ploše, na které se nacházejí, se tak střevo stává tím prakticky nejdůležitějším orgánem imunity. Už jen proto, že je denně vystavováno účinkům stravy a v ní obsaženým cizorodým látkám.

Jak lymfatický systém orientačně vyšetřit a posoudit
Jde to pohmatem na místech, kde jsou jeho části uloženy povrchně pod kůží. Myšleny jsou v první řadě „krční mandle“. Ty lze při široce otevřených ústech většinou vidět. V některých situacích je vidět nelze, ale pohmatem se zjistí, že jsou značně zvětšené, případně bolestivé. Závažné je jejich stranově rozličné zvětšení. Čím je stranový rozdíl větší, tím je příčina jejich zvětšení závažnější. Kromě zvětšených krčních mandlí se zvětší i uzliny šíjové. Proto se u nemocných dětí má vždy prohmátnout i šíje. Nápadně zvětšené šíjové uzliny se mají dále sledovat, především pokud jsou na jedné straně větší než na druhé. Osobně prohmatávám šíjové mízní uzliny často i u dospělých. O překvapení není nouze. Nejednou se ukázalo, že (vůbec stranově asymetrické) šíjové uzliny byly prvotním příznakem do té doby nepoznaného vážnějšího onemocnění. Podobné platí pro lymfaické uzliny v tříslech. Ty je dobré prohmátnout na člověku ležícím na lůžku s nataženýma nohama a pak s nohama na lůžku ohnutýma. Břišní stěna se uvolní a prsty lze nahmátnout nebo „vytušit“ i hlubší uzliny a nepravidelnosti v jejich okolí. Pokud se v levém podbřišku (v hloubce) prsty narazí na „válcovitý tuhý útvar“, pak se většinou jedná o„ztluštělou stěnu tlustého střeva“, které je třeba neprodleně vyšetřit například pomocí kolonoskopie. Zvětšení tříselných uzlin mluví i pro možný výskyt různých infekčních chorob a vždy se má myslet na možnost zhoubného bujení
v oblasti pánevních orgánů. Lymfatické uzliny mohou reagovat s nemalým předstihem, což umožní zachytit rozbíhající se chorobu ve stadiu, kdy se dá ještě (vy-)léčit. Je tu ještě jedna menší skupina uzlin, které lze prohmátnout. Jde o uzliny podpažní. Jejich vyšetření vyžaduje cit a trpělivost je „hledat“. To se může provádět prsty při pažích lehce oddálených od těla. Není od věci doplnit to citlivým prohmátnutím podpažních jamek, když má pacient ruce zvednuté a zkřížené za hlavou. Je dobré prohmatávat je oběma rukama
najednou. Tak lze nejlépe zachytit případný stranový rozdíl v jejich velikosti a „tuhosti“. Stranový rozdíl lymfatických uzlin v podpaží je závažný nález, který mluví pro možnost počínajícího nádoru prsu. Jsou tu ale ještě další „parametry“, které je při posuzování lymfatického systému třeba vzít v úvahu. Jde o velikost uzlin, jejich „tuhost až tvrdost“ a jejich pohyblivost proti okolní tkáni, která je obklopuje. Normální uzlina má tvar fazolky a dosahuje velikosti od několika milimetrů do zhruba jeden a půl centimetru. Má být měkká, pružná, na povrchu hladká, na tlak nebolestivá a proti okolním tkáním posunlivá.

[hidepost=0]Jak mízní systém reaguje a co se děje při nemocech Protože je mízní systém odpovědný za tělesnou imunitu, reaguje lymfatický systém skoro na všechny její poruchy. Reakce se dostavuje nejčastěji při nějaké infekci. U dětí pak typicky při jejich „dětských nemocech“ jako spalničky, neštovice a zarděnky, kdy se uzliny nezřídka i velmi rychle zvětší a v krajním případě i spontánně bolí. Po odeznění infekce se vrátí k normálu. Když ne, tak jde o vážnější příčinu. Zpozornět je nutno v tom momentu, kdy lze nahmatat uzliny nadměrně veliké, tuhé až vysloveně tvrdé a proti spodině nepohyblivé. Mohou bolet, ale nemusí. Velké tvrdé nebolestivé uzliny a hlavně „dohromady spečené“ uzliny jsou znamením nádoru někde v okolí. I takové uzliny někdy zůstanou přehlédnuté, čímž se ztratí příležitost ovlivnit příčinu v časném stádiu, kdy to je nebo by bylo ještě možné. Jmenovat jednotlivé druhy zhoubného bujení vedoucí ke zduření lymfatických uzlin není na místě. Je jich mnoho, výčet by se podobal malému telefonnímu seznamu latinských názvů. Hlavní je věnovat změněným uzlinám průběžnou pozornost. Lymfatické dráhy Viditelné změny lymfatických drah nastávají při hnisavém postižení nějaké končetiny. Od místa infikovaného zranění se táhne bolestivý zarudlý, poměrně ostře ohraničený pruh do podpaží nebo směrem k tříslům. Lidově se tomu říká „otrava krve“, odborně lymfangitis. Tento stav je třeba odlišit od podobně vyhlížejícího zánětu žil. Obě zdravotní poruchy je zapotřebí důsledně léčit. Před érou chirurgie a antibiotik bylo možno na povrchní kožní „zanícenou ranku“ beze všeho i zemřít. Jak již řečeno, při uzávěru lymfatických drah se lymfa hromadí před překážkou. K tomu dochází při zraněních, alergických reakcích a typicky po operacích prsu provedených pro nádorové onemocnění. Během operace (byť i ne vždy) je třeba vyjmout napadené mízní uzliny, kam patří i uzliny podpaží. Odnětí těchto uzlin přeruší odtok lymfy z postižené končetiny, která začne (nejdříve převážně nebolestivě) otékat. Otok zpočátku přes noc mizí, později zůstává, stává se tužším a může i bolet. Je to obraz typický pro mízu, „která neteče“. Co dělat, aby míza tekla V jádru by bylo možno jmenovat obecně známá doporučení „zdravé životosprávy“. Ta jsou absolutně platná, ale ve všedním životě většinou bohužel jenom zřídka dodržovaná. Při opakovaných úporných otocích pomůže jedna metoda a tou je tzv. manuální lymfodrenáž. Vymyslel ji v první polovině dvacátého století pro věc zapálený léčitel Emil Vodder. Před jeho érou si odborníci neuměli představit, že jemná manuální masáž může „přimět mízu, aby tekla rychleji“. Emil Vodder to ale dokázal. V šedesátých letech Německo uznalo tuto metodu jako účinnou. Manuální lymfodrenáž se začala oficiálně vyučovat s tím, aby ji prováděli školení fyzioterapeuti. Spočívá v jemných krouživých pohybech a dotycích. „Přes kůži“ se tak lymfa přiměje k tomu, aby proudila rychleji. A to několikanásobně rychleji než tekla spontánně před masáží. Na co se ale musí dávat pozor, jsou mízní uzliny napadené nádorovým procesem, jichž je lépe se nedotýkat. Po lymfodrenáži – ať již manuální nebo přístrojové – je nutno na masírovanou končetinu přiložit kompresivní obvaz, bez nějž by byla masáž neúčinnou ztrátou času. Ale i přiložení takového obvazu se „musí umět“ a učit. Tolik o míze, bez níž nemohou existovat ani rostliny ani my.[/hidepost]