Alice Nellis – O filmu, dětech, životě, času i umírání

Alice Nellis je česká režisérka a scénáristka, na svém pracovním kontě má ještě několik dalších profesí, ale také úspěchů a ocenění za své filmy. Připomeňme Ene Bene, Výlet, Tajnosti, Mamas&Papas, Perfect Days. Nový film dotočila a další ji na podzim čeká. Na tom osobním kontě jí čerstvě přibylo třetí dítě. Dalo by se říci, že je na vrcholu, jak tvorby, tak života. Témata, kterými se zabývá a která reflektuje ve svých filmech nejsou lehká a povrchní, byť to nemusí být podáno vždy dramatickou formou. Ale takový je život.

Sešly jsme se v Černošicích u Prahy, kousek od místa, kde Alice Nellis bydlí. Bylo už později večer, Alice si v restauraci dala pořádnou večeři, aby načerpala sílu na noční kojení a chvilku jsme se potýkaly s technikou, diktafon nechtěl naskočit.

Co technika v režisérské práci, jak se s ní kamarádíte vy?
Kamarádím se s tou technikou, kterou potřebuji. Když už se s ní skamarádím, je to něco, co mě baví, ale mám mnoho přístrojů, které nejsou tak složité a ještě jsem se s nimi neskamarádila, proto se jich radši nedotýkám.

Režisér sám nemusí skoro nic umět, to je profese, kde ten nejdůležitější moment je umět najít správné lidi, kteří umí zase ty svoje profese, odhadnout jejich talent a dovednosti a oni pak už jen dělají to, co je třeba. Dnes jsem od rána seděla ve zvukovém studiu, kde je těch „čudlíků“ strašlivě mnoho, a ani jednoho jsem se nedotkla. Byly doby, kdy jsem si myslela, že všechny ty programy bych měla ovládat. Je dobré alespoň rámcově vědět, co se děje, ale někdy je hezké, když tam člověk zůstane a nemusí se na tu techniku soustředit,  s důvěrou, že ji ovládá někdo jiný, se soustředí zase na jiné věci.

Ale zase je asi podstatný pokrok v tom, že nemusíte úplně hledět na rozpočty, materiál je díky digitální technologii v podstatě neomezený…
Je velká výhoda, že s digitálním materiálem nemusím šetřit, ale má to tu nevýhodu, že člověk se musí naučit víc soustředit. Teoreticky to vede k tomu, že všechno můžu zopakovat  kolikrát chci a materiálu je téměř nekonečně, ale prostoru, kam ho uložit, není nekonečně. A co je opravdu nejdražší, to je čas. Každé opakování už nestojí tolik materiálu navíc, ale čas. Takže obloukem došel člověk k tomu samému, že se to musí snažit dělat soustředěně, aby netratil právě ten čas. Někdy to vede k nešvaru, kterého se člověk musí zbavovat vědomě – že točí, točí a pak se dívá, co vlastně natočil, což také není úplně ideální. Proto se snažím mít těch klapek spíš míň, aby byly koncentrovanější a abych ve střižně neměla tolik materiálu, ve kterém se ztratím. Obrovskou výhodu to ale má u dokumentu, kde to není o opakování, ale o možnosti natočit materiálu víc, mít situace zachycené, moci mít kameru zapnutou a vlastně čekat, až se něco stane. Tam si myslím, že to má větší význam, než u hraného filmu.

Když jste zmínila dokument, někde jsem četla, že jste chtěla natočit dokument, časosběrný materiál s tématem adopce…
Ano, to točím už rok, ale ten projekt je na dvacet let, je to docela dlouhý běh. Jde o to, že u dokumentu, zvlášť když se to týká osobních věcí, musí být člověk velmi opatrný, aby nezasahoval do něčího života, aby to, co předává, nebyl názor… Mám pocit, že čas je jediná míra, která ukáže vývoj věcí a já je nemusím komentovat, nemusím nutně říkat co si o tom myslím, nebo to nějak zpětně hodnotit. Pokud to člověk dělá  časosběrem, tak to stačí poctivě ukázat. U určitých věcí mi to přijde jediný způsob, jak se některých citlivých témat dotýkat, aniž bych příliš ohrozila nebo někam znásilnila aktéry samotné.

Tohle je dlouhodobý dokument o adopci, což je velmi osobní, intimní téma. Týká se životů těch lidí, a tím, že vlastně budu jen ukazovat a sledovat jejich cesty – a názor už si na to může udělat každý sám – si myslím, že to je takový nejméně invazivní způsob. A přitom to není to, že já mám nějakou myšlenku, kterou se snažím něčím dokázat. Já nevím, kam to povede, nemůžu to modelovat podle své představy, ale to je cíl. Vlastně to vede spíš samo sebe.

[hidepost=0][/hidepost]