Meteority

Nebeské kameny, poslové z vesmíru, ale i kameny zvěstující mor, potopy, požáry a jiná neštěstí. Takto obvykle v dřívějších dobách nazývali naši předkové meteority, když o nich ještě nic nevěděli a jejich existenci i původ provázely různé pověsti a smyšlené zkazky. Lidé se jich většinou obávali a jejich nové nálezy byly spojovány obvykle s nešťastnými událostmi v místech výskytu.

Historie
Meteority dopadaly na zemský povrch již od vzniku planety. Je dokázáno, že jsou stejně staré jako Země i sluneční soustava a pocházejí z pásma asteroidů mezi Marsem a Jupiterem. Pravěcí lidé si jejich pádů jistě museli všímat. Pokládali je nejspíše za spadlé hvězdy. Uctívali je, ale i využívali k výrobě prvních nástrojů a zbraní. Částečně opracované meteority se nalezly např. na obětištích nebo oltářích v severní Americe.

Ve starověku již známe různé záznamy v kronikách a spisech fi losofů. Na fénických, řeckých a římských mincích nacházíme první zobrazení meteoritů. Záznamy o nich jsou např. ve spisech Anaxagorových, Plutarchových či Pliniových. Nejstarší písemná zpráva pochází z r.654 př.n.l. v čínské encyklopedii. V egyptských hrobech a pyramidách byly nalezeny již náhrdelníky s meteority (období 5000-6000 let př.n.l.). V antickém Řecku byly pokládány pády meteoritů za projev přízně bohů. V této době již Diogenes jako první vyslovil názor o možnosti jejich hvězdného původu, avšak Aristoteles je pokládal pouze za atmosférické jevy. V pozdější době arabští kalifové používali železné meteority k výrobě damascénských mečů, zaručujících prý majiteli nezranitelnost. Ze 7.st. pochází první zpráva o kameni „hadžar al asvad“,uloženém v krychli podobné svatyni Kaaba v Mekce. Ve středověku se meteority stávaly předměty zájmu šlechty i církve. Byly hojně sbírány a ukládány na zámcích a klášterech. Křesťanská víra však kameny stále považovala za zlá znamení, ohlašující požáry, války nebo mor i jiné katastrofy. Nejstarším pozorovaným a doloženým pádem je pád velkého kamene u Ensisheimu ve vých. Francii. Došlo k němu 16. 11. 1492 v 11.30 hod. Původně vážil 127 kg. Dnes je uložen na místní radnici, ovšem značně ořezán (nyní má hmotnost 55 kg). Novověk již znamenal velký obrat v nazírání na původ meteoritů. Stále více uznávaných vědců se přiklánělo k jejich kosmickému původu (např. Paracelsus, Gallilei, Troili aj.) i přesto, že skepse a nedůvěra v jejich původ nebyla stále ještě zcela zažehnána. Tak se ještě ke konci 19. stol. meteority vyřazovaly ze sbírek přírodnin. Skutečně průlomovou prací byly studie „otce akustiky“, německého fyzika a hudebníka E. F. F. Chladniho. Ve studii z r. 1794 označil meteority jako z nebe spadlé třísky světa a upozornil na jejich spojitost s bolidy (na nebi viditelnými letícími meteory). Na přelomu 18. a 19.st. můžeme hovořit již o období soustavného výzkumu meteoritů. Následovaly četné chemické analýzy všech typů meteoritů. Z rozsáhlých výzkumů vznikla později i samostatná vědní disciplína-meteoritika. Obecně se usuzuje, že průměrné chemické složení známých meteoritů odpovídá pravděpodobně celému vesmíru.

Klasifikace
Na základě chemického a minerálního složení všechny meteority v současné době rozdělujeme na tři základní skupiny. Jde o meteority kamenné, železné a železokamenné.

Kamenné jsou složené převážně ze silikátů (olivín, pyroxen). Tvoří většinu všech pádů meteoritů (92,8 %), zbytek připadá na ostatní skupiny. Jejich tvar je obvykle zaoblený a často částečně natavený s lesklou krustou na části povrchu. Barva je šedá, černá, ale i hnědá.

Železné tvoří především niklové železo. Jsou tmavošedé až černé. Tvar bývá u čerstvých nálezů zaoblený, natavený a obvykle i protáhlý. Vzhledem k nízké tvrdosti železa se především po delším transportu primární tvary obrušují, zakulacují. Pokud leží delší dobu na povrchu a jsou vystaveny povětrnostním i jiným geologickým vlivům, dochází k procesu jejich oxidace a jejich povrch začne reznout. Tato koroze je velmi podobná i běžným kovovým předmětům, nalézajícím se v přírodě obvykle jako antropogenní produkt. V tomto zoxidovaném stavu se již obtížně dají odlišit od běžných železných předmětů pokrytých rzí.

Železokamenné meteority tvoří zhruba ve stejných poměrech niklové železo a silikáty.

Kamenné se dále rozdělují na dvě podskupiny- chondrity a achondrity. Chondrity obsahují až na výjimky tzv. chondry-sféroidální útvary převážně silikátového složení. Jejich zastoupení mezi pády všech kamenných meteoritů je cca. 86 %. Chondry dosahují nejčastěji rozměru okolo 1 mm a jsou uloženy v úlomkovité nebo jemně krystalické matrix. Chondrity jsou považovány za nejprimitivnější ze všech známých meteoritů. Jejich stáří je určeno na 4.5 miliardy let. Pouze asi 10 % kamenných meteoritů jsou achondrity. Neobsahují chondry a jsou složeny z hmoty vzniklé jako výsledek procesu tavení a diferenciace protoplanetárních a planetárních těles. Jsou tedy achondrity mimoplanetární analogy zemských magmatických hornin. Mezi meteority byly zjištěny fragmenty hornin Měsíce a Marsu.

[hidepost=0][/hidepost]