Sebeláska a výchova

Jak ovlivňuje výchova sebelásku?
Výchova je součástí celospolečenského řádu a je rozšířený názor, že je základem pro zachování pořádku. Tato myšlenka vznikla v daleké minulosti a dnes je již pevně zakořeněná. Porušení tohoto zvyku vzbuzuje v mnohých strach a jistotu, že to nemůže fungovat a skutečně v běžné realitě narážejí liberální rodiče na mnohé překážky. Pokud dítěti „povolí uzdu“, přidrží ji zase prarodiče, učitelé, nebo i cizí lidé a „situaci zachrání“. Děti samy, ve své touze být přijímané, často ani neocení, že se mohou chovat svobodně, protože jsou zároveň okolím za své rozpustilé chování odmítané.

Náš svět je vytvořen tak, že se s výchovou a usměrněním dítěte počítá. Existuje mnoho míst, kde se dětské způsoby jako křik, hlasitý smích, rvačky a běhání považují za známky neslušnosti. Vychází se tedy z toho, že děti mají své chování přizpůsobit zvyklostem restaurací, obchodů, dopravních prostředků, hotelů a dalších míst či situací. Nemyslí se ještě dostatečně na to, že by se místa a situace mohly přizpůsobit všem občanům, tedy i dětem, aby se všichni mohli chovat přirozeně. Pro rodiče bývá těžké, když chtějí dát dítěti co největší svobodu projevu a čelí potom významným pohledům a poznámkám okolí. I to bývá často důvodem větší přísnosti, než je samotným rodičům milé.

Na otázku, zda dnešní výchova ovlivňuje sebelásku, můžeme jednoznačně odpovědět ANO. Ovlivňuje ji bohužel většinou negativně, i když rodičovské záměry bývají dobré. Základním východiskem dnešní výchovy dítěte je přesvědčení, že na svět nepřichází dostatečně vybavené potřebnými schopnostmi, ale je třeba ho mnoho věcí naučit a přeučit. Leváka na praváka, hlasitou holčičku na klidnou, špatně prospívajícího kluka na jedničkáře, manuálně zručného člověka na studovaného, apod. Výchova, tak jak ji dnes známe, potlačuje lidskou přirozenost a individualitu, která je zcela jednoznačně daná a nutí často děti být někým jiným. Všichni lidé v sobě proto nosí menší či větší zranění utržená při běžných výchovných metodách. Lidé jsou plni sabotujících programů, které jim brání, aby sami sobě věřili, spoléhali se na svůj názor a pocit, vyjadřovali plně sami sebe. Dále aby poznali ve vztazích dokonalou blízkost a intimitu, využili talenty a možnosti, které jsou pro ně přirozené. Dnešní výchova tedy v mnohých ohledech lidem bere jejich základní vybavení, potřebné, aby opravdu dobře obstáli v mnoha běžných životních situacích (například lásce, sexualitě, komunikaci, seberozvoji) a je základem četných strachů a pocitů viny pro celý život.

Historicky se způsoby výchovy vyvíjejí ke stále většímu respektu a jemnosti a způsoby popisované například v knize českých autorů „Respektovat a být respektován“ se velmi blíží původnímu významu celého procesu výchovy, a co v sobě samo slovo obsahuje.

Co znamená slovo výchova?
Slovo „výchova“ naznačuje, že by se mělo jednat o něco jiného, než se dnes v kontaktu dítěte a rodiče děje. Vychovat by mohlo znamenat chovat dítě tak dlouho, až je vychované, tedy již nepotřebuje chovat, je samostatné. Slovo chovat je spojováno s náručí. Ať již náručí matky, když drží své dítě, nebo matky Země, když se do její náruče pochovávají zemřelí. Slovo chovat vyjadřuje péči a lásku, nikoli kritiku, tresty, či řízené změny dětského chování. Slovo tedy napovídá, že úkolem rodiče je dítěti jakéhokoli věku a podle jeho potřeby nabídnout svou teplou náruč a pochovat ho. Ve chvíli, kdy dítě chování svých rodičů již nepotřebuje, nastala chvíle, kdy se uchýlil, teď pravděpodobně již dospělý člověk, do své vlastní náruče. Už „se chová“ sám a podle svého, tak jak jemu to vyhovuje. Ještě mimochodem stojí za to, podívat se na slova „rodič“ a „vychovatel“. Rodič je ten, co rodí, vychovatel je ten, co chová. Nikde ani náznak poučování či kritiky, což by byla vhodnější slova k dnešnímu zacházení s dětmi. Přivedla by změna označení například na „kritik“ a „poučovatel“ rodiče ke změně přístupu k dětem?

[hidepost=0][/hidepost]