Tělo je čistý chrám pro duši
Pozvednout druhé k vyšším cílům, aniž by to mělo negativní dopad na nás samé, by měli jen ti, kteří pracují na sobě a to po všech stránkách. Nejsme jen tělem, nebo jen duší. Je třeba, aby láska prostoupila i vlastní fyzické tělo, které by mělo být čistým chrámem pro duši.
Budeme v roce 2013 žít v páté dimenzi, nebo nás strach z událostí příštích ovládne natolik, že zůstaneme v nynější třetí dimenzi ovládáni těmi, ve kterých zlo přebírá vládu, a tak ničí původní záměr Anunaků, božích poslů, stvořit člověka k obrazu svému? Když před nějakými 300 000 lety oplodnili vajíčko ženy opočlověka spermatem Anunaka a začali vzniklou lidskou rasu vzdělávat a vést ke zbožnosti, možná netušili, že u části populace začnou časem převládat zvířecí geny nad těmi božskými a ti, kteří nevědí, kam patří, se nechají ovládat těmi, kteří to vědí. Je na každém z nás, kam se zařadí.
Já mám plány!
V poslední době vidím, jak mi odcházejí mí vrstevníci jeden za druhým do věčných lovišť poté, co se svěřili do rukou naší všemocné medicíny. O přírodní léčbě nechtějí ani slyšet! Přijde pacient, kterému je 50 let a povídá mi: ,,Pane Kouba, něco se mnou prosím vás udělejte, ať se dožiji alespoň té šedesátky“. Chvilku polykám naprázdno a hlavou mi letí myšlenky. Vždyť mně bude šedesát na jaře! Já mám plány, co všechno bych chtěl ještě dělat, co zažít, kam se podívat tak na 100 let minimálně, a on už má hotovo, už to balí, má život za sebou! Říkám si ne, já takový nebudu, nenechám se už nikdy ovlivňovat těmi druhými, kteří mají v hlavě program, že vznikli z opice. Já chci ve svém srdci udržovat víru, že geny Anunaků jsou silnější.
Ach ta televize…
Vím, že náš organismus bude fungovat podle toho, jaký program do něj vložíme. Jestliže si naplánuji, že po odchodu do penze začnu studovat angličtinu, naučím se hrát na klavír, postavím si srub, procestuji svět, naučím se lyžovat, jezdit na kolečkových bruslích a budu se na to těšit, budu si programovat tvoření. Je jedno, kolik toho zvládnu, ale programuji si život. V opačném případě si sednu k televizi a nechám do sebe valit informace o vraždách, zkorumpovaných politicích, o tom, jak je vše špatné a není z toho úniku. Abych zapomněl na tu hrůzu, která nás čeká, čučím na přiblblé seriály a fi lmy, jen abych nějak zabil čas, kdybych náhodou o těch hrůzách, které přijdou, musel přemýšlet. Svoji budoucnost si programujeme sami, a buď se ztotožníme s těmi, kteří jsou líní žít tvořivý život, nebo budeme pracovat na svém živém životě. Je fakt, že je dobré pracovat na tom vozítku, kterému říkáme naše tělo, celý život. Nikdy není pozdě, ale proč je třeba čekat, až když téměř sedáme hrobníkovi na lopatu? Proč teprve tehdy začínáme toužit po životě?
Umění hrát si
Když jsem byl v Číně, překvapilo mne, kolik starších lidí tráví čas hraním si v parcích. Místo, aby seděli u televize, jak je to běžné ve většině domácností u nás, hrají domino, šachy a spoustu dalších her, které ani nevím, jak se jmenují, hrají na různé hudební nástroje, čtou nahlas pro více posluchačů. Viděl jsem skupiny lidí, cvičících různá bojová umění, další, které tančily. To vše po skupinách, ze kterých vyzařoval život a radost. V Pekingu jsem dokonce viděl cvičební nářadí na chodníku u křižovatky, různá šlapadla a hrazdičky. Viděl jsem starší paní, která odložila tašky s nákupem, protáhla si páteř na hrazdě, potom udělala pár cviků na protažení svalů a šlach nohou, sebrala tašky a pokračovala k domovu. Nemusíme jezdit tak daleko, jako je Čína. Také ve Francii, Itálii, Chorvatsku jsem zaregistroval, že se tamní lidé scházejí k přátelskému posezení, ať už u vínka, nebo jen tak, aby si zahráli a popovídali. Vím, že i u nás se lidé scházejí ke hrám a popovídání, ale mám pocit, že stále převládá sezení u te – levize či u piva v zakouřené hospodě, a lidé překřikují ze všech stran zapnuté televizní obrazovky.
[hidepost=0][/hidepost]