Je autismus opravdu problém?

Byly doby, kdy se lidé nedělili na ty bez autismu a ty s autismem. Označení autismus se nejen nepoužívalo, ale ani se snad neuvažovalo, že něco jako autismus existuje.

ních, o těch hodně živých a o těch ostatních, třeba pomalejšího myšlení nebo se jinak chovajících. Mnohdy stačilo, aby dítě bylo dobře živené, veselé a čisté a bylo vše v pořádku. Pokud se nějak odlišovalo ve vývoji, tak mělo většinou smůlu ve zvýšené a zpravidla nepříjemné pozornosti okolí. Pokud se chovalo odlišně od ostatních, tedy z lidského hlediska nenormálně, bylo mnohdy označováno za poněkud zaostalé či nevychované, pokud se fyzicky jinak příliš neodlišovalo, v horším případě pak jako mentálně retardované. Na začátku 20. století při pozorování problematiky vztahů a komunikace některých jedinců k okolí, byl pro jedince s určitým vývojovým duševním postižením, kdy docházelo ke zvláštním, pro společnost ne zcela normálním interakcím s okolím zaveden pojem autisté, autismus. Prakticky až do současnosti nebyla odhalena přesná příčina či příčiny autismu, závažné duševní poruchy diagnostikované u dětí zpravidla již cca od tří let. To je doba, kdy lze poměrně bezpečně rozlišit, zda odlišné projevy chování jsou pouze pokračujícím vývojem, nebo již projevem signalizujícím závažnou poruchu. Je možné považovat za pravděpodobné, že autismus jako samostatné, specifi cké onemocnění ani neexistuje, ale jedná se o souhrn různých pravděpodobně genetických poruch, ve svém celku se projevujících jako autistické chování. Existují různé fáze či stupně od lehkých až po závažné formy, kdy u lehkých forem dokonce okolí tuto poruchu ani v zásadě nemusí příliš zaznamenávat, a naopak u těžších forem se jedná o natolik odlišné projevy chování, že toto chování může být považováno za naprosto společensky nepřijatelné, silně obtěžující. V každém případě je neotřesitelným faktem, že chování autisty může být charakteristické určitými, v podstatě neměnnými vzorci chování jedince s autistickými poruchami nebo některou z lehčích forem – třeba Kannerovým, Rettovým či Aspergerovým syndromem. Nelze se zde věnovat všem formám autismu, proto spíše náznakově.

Vzhledem k tomu, že se jedná o typ duševní poruchy, mohlo by se zdát, že se jedná o skupinu postižených jaksi na okraji společnosti, o skupinu jedinců, kteří nejsou schopni běžných projevů začlenění se do společnosti. Vůbec to neplatí jako absolutní pravda.
Většina autistů má problémy jak s pouhou komunikací, začleňováním do společnosti, s fyzickými i psychickými dovednostmi. Lze zde jednoznačně použít úsloví o výjimce potvrzující pravidlo. Ačkoliv řada autistů má značné problémy s učením, existuje další řada těch, kteří mohou mít vynikající výsledky a někteří s lehčími projevy jsou dokonce nadání mimořádnou, až nepochopitelnou mechanickou pamětí, a jejich vnější projev může být okolím považován v konkrétní oblasti až za geniální. Poměrně často se jedná o umělce, matematiky či fyziky. Za příklady takových jedinců lze použít jména jako např. Ludwig van Beethoven, Emily Dickinson, Thomas Alva Edison, Nikola Tesla, Vincent van Gogh, Alfred Hitchcock, Woody Allen či jeden z nejbohatších lidí na světě Bill Gates. Všichni tito uvedení a pochopitelně řada dalších neuvedených dosáhli toho, že společnost vůbec nenapadne pohlížet na ně jako na nemocnou odlišnost, ale buď přímo, nebo v historické paralele na ně pohlíží pouze jako na geniální, úspěšně jedince lidské společnosti. Přestože i oni měli či mají menší či větší problémy se svým
i odlišnými projevy.

[hidepost=0][/hidepost]