Jan Pohribný – Dotýkání světlem

Jan Pohribný pracuje od roku 1986 jako samostatný fotograf-výtvarník. Vedle své volné tvorby se věnuje převážně reklamní a ilustrační výtvarné fotografii. Spolupracuje s řadou předních agentur, firem, vydavatelství a časopisů doma i v zahraničí, věnuje se pedagogické činnosti na odborných školách i lektorským aktivitám v rámci workshopů. Je autorem několika knih, z nichž například kniha Magic Stones vyšla ve třech jazycích a Jan Pohribný v ní uplatnil fotografie, které dokumentárně pořídil během sedmnáctiletého putování po prastarých kultovních místech. Od Asociace profesionálních fotografů dostal ocenění jako osobnost české fotografie za rok 2011, jak sám říká, hlavně díky další knize – Kreativní světlo ve fotografii. Světlo, to je ostatně zásadní veličina ve fotografiích Jana Pohribného. Doslova kreslí světlem. Vítejte v krajinách se zvláštní atmosférou, jako byste cítili auru místa, posvátnou energii, střetnutí tajemných sil s reálnými bytostmi. Jako byste byli vtáhnuti dovnitř a přitom vše pozorovali s odstupem, pokorou a zatajeným dechem. Je to sen anebo skutečnost?

Pane Pohribný, právě teď máte výstavu v planetáriu v Genku v Belgii, jsou na ní převážně fotografi e z vašeho cyklu Nová doba kamenná, ale pokud vím, už jste ten cyklus uzavřel. Nicméně je hodně silný, co vás k němu vlastně přivedlo?
Cyklu Nová doba kamenná jsem se věnoval téměř 20 let od r. 1988, ale v poslední době mne zajímají hlavně souvislosti mezi krajinou a člověkem. Megalit mě inspiroval mj. proto, že to je asi jedna z posledních lidských kultur, kdy člověk ještě harmonicky s planetou komunikoval. Kameny vztyčené lidskou rukou působí, jakoby tam přirozeně vyrostly. Místa, která zvolili pro jejich umístění, nebyla rozhodně náhodná, vnímali energii, tep Země. Byla to pravděpodobně jedna z posledních civilizací, která respektovala přírodní řád – nic jiného jim také nezbývalo, aby přežili…

Myslíte si, že místa, kde stály dolmeny a menhiry, fungovala jako akupunkturní body planety…?
Ano, to je jedna z těch zajímavých teorií, kterou vyslovil Louis Charpentier, že kameny léčily krajinu. Nejenom člověk čerpal zemskou a vesmírnou energii, ale vracel ji zemi tam, kde to potřebovala. Jsou to např. místa, kde se křížily nějaké prameny. Samozřejmě se za tisíce let prameny mohly posunuout, vyschnout, zemské desky pracují a krajina se změnila přičiněním člověka často k nepoznání. Zpočátku jsem megalitické stavby a posvátná místa interpretoval po svém, a stavěl jsem si je sám v malém měřítku, abych ty kameny vůbec unesl. Jednu jsem třeba postavil v jihočeském rybníce, kde samozřejmě takováto stavba neexistuje, megalitů nebo menhirů je u nás opravdu jenom pár a jsou to drobounké kousky proti těm, co jsou v západní Evropě. Fotografi e však umožňuje správně zvolenou perspektivou malé věci monumentalizovat a tak skoro nikdo nepozná, že kameny nemají ani metr. Teprve po revoluci jsem vyrazil za skutečnými megality po Evropě a postupně pojal myšlenku, že by z toho mohla být zajímavá kniha. Systematicky jsem začal mapovat zemi po zemi, objel jsem takřka celou Evropu, stovky, ne-li tisíce kamenů. Dlouho jsem však nemohl najít nakladatele, vše vždy ztoskotalo na penězích – obrazové knihy nejsou levné a česká nakladatelství asi nechtěla riskovat, sponzoři se nehrnuli… Ale vše zlé pro něco dobré. O knihu nakonec projevil zájem významný nakladatel z Londýna a v r. 2007 vyšla veliká kniha Magic Stones v angličtině a ještě v české a francouzské mutaci. Původní můj záměr byl, aby se propojily obě polohy, moje vize umělecká a ta dokumentární, tedy klasicky krajinářská, nakladatel však preferoval tu čistě dokumentární, tak jak posvátná místa skutečně vypadají. Na belgické výstavě je z toho pár ukázek.

Saháte na ty kameny?
Sahám, samozřejmě. Kameny mají svá energetická pásma, místa, čakry dalo by se říci.

A máte s nimi jenom dobré zkušenosti?
Měl jsem několik zážitků jak velmi mystických, tak i velmi negativních, zvláště v počátcích, kdy jsem energiím takových míst ještě moc nerozuměl. V rámci jednoho uměleckého projektu v severním Walesu jsem se pohyboval uvnitř kruhu poblíž známějšího Druidského, který byl poměrně malý, ale evidentně to bylo posvátné místo, rituální prostor. Vstoupil jsem tam „bez dovolení“, protože jsem měl nějaký umělecký záměr… a pak mi bylo velice, velice zle. Sotva jsem z těch kopců, kde byl umístěn, dokázal slézt dolů a dodnes se jen dohaduji, proč se tohle odehrálo. Pocit vysílení, příznaky infarktu, a hlavně nejistota, co se děje. Zpětně, když o tom přemýšlím, nacházím souvislosti se zdravotními problémy, které s mým megalitickým hledačstvím tehdy započaly.

Neznáme přesný záměr, k jakému účelu byla ta která stavba, ten který kruh vybudovaný… léčení formou megalitické akupunktury mohl být jeden účel, konkrétní obřadní rituály další, ale ta energie, otisk toho účelu – ať už byla jakákoli, tam zůstává…
V každém případě. Geolog a astrolog dr. Milan Špůrek si navíc všiml toho, že většina civilizací, co s kameny pracovala, si vybírala často takové, které obsahují dost vysoké procento křemene, tedy krystalů. Záměrně si vybírali takovéhle kameny, přestože bylo snazší dotáhnout kameny z okolí, které byly z tohoto pohledu „obyčejné“, tedy je tam nějaký důvod.

Krystaly zesilují a fungují jako zářiče…
Možná to jsou prastaré vysílače nebo počítače. V každém případě energii kumulují a za určitých podmínek i vyzařují. A nemusí to být vždy pro člověka pozitivní a bezpečné. Samozřejmě, že s tím souvisí i místo, podloží, a je zde jasná symbolika spojení nebes a země, symbolika plodnosti. Spousta kamenů už ztratilo, svojí energii, ale u řady míst se ví, že stále působí – např. Rollright Circle u Oxfordu je pověstný tím, že herci, kteří tam sehráli Shakespeara, měli výpadky paměť během představení. Říká se tomu kruhu také „šeptající rytíři“ – v určitých místech můžete zaslechnout „hlasy“, patrně nějakou frekvenci interakce mezi člověkem a krystaly rollrightských kamenů.

[hidepost=0][/hidepost]