Naďa Konvalinková: Jsem optimistka, mě nic neskolí, já se nedám!

V současnosti je na trhu nepřeberné množství „pozitivní“ literatury. Jak být pozitivní, jak pozitivně myslet, jak pozitivně ovlivňovat dítě, či využít partnerovu kritiku. Stává se z toho trošku zprofanované slovo, na které už je spousta lidí alergických. Návody, rady, ale jak to doopravdy udělat? Přepnout v mysli? Někomu je to dáno přirozeně, jiného k tomu dovedou životní kotrmelce a další se může snažit, jak chce… Nevím, jak to dělá Naďa Konvalinková, ale ona taková JE a ještě to šíří dál, daleko…

Naďo, již delší dobu spolupracujete s občanským sdružením a nadačním fondem Rozum a cit, které dlouhodobě podporují myšlenku náhradní rodinné péče v České republice. Jak jste se ke spolupráci dostala?
„Jaruška Máliková, zakladatelka fondu, za mnou jednoho dne přišla a zeptala se, jestli bych nechtěla být patronkou jejich nadačního fondu. Tenkrát jsem řekla, že musím vědět, jestli je to poctivá záležitost, aby člověk nebyl tváří něčeho, do čeho lidi budou dávat peníze a pak to půjde někam jinam, než čekal. Hlavní pro mne je, že si můžu vše vždy zkontrolovat na otevřených stránkách, také vycházejí výroční zprávy, kde je vidět, kam a komu se každá koruna přidělí a jaký má účel.“

Co přesně dělá patronka? Šíříte osvětu a zároveň se aktivně zapojujete, seznamujete se třeba s konkrétními příběhy?
„Postupně jsem se začala seznamovat s rodinkami, jezdila jsem přímo za nimi nebo na setkání, kde si s pěstouny povídám a dozvídám se, jak konkrétně pomáháme a čím dále můžeme pomoci, co je třeba. Dnes, za 12 let, co jsem s nimi, se už jedná asi o 700 rodin, kterým jsme pomohli. Nadace existuje 15 let. Pěstouni jsou rodiče, kteří berou do své péči děti, jejichž vlastní rodiče nedovolí adopci, takže zůstávají v dětských domovech a kojeneckých ústavech. Třikrát do roka děláme setkání na parníku, také občas za některými rodinami zajedu, abych se podívala a seznámila se s dětmi a problémy, které se vyskytnou. Tím, že díky profesi mám známou tvář a jméno, se snažím o těchto věcech mluvit a přispět ke zviditelnění nadace a celé problematiky náhradní rodinné péče. Věřím, že lidé budou naslouchat, je to moc důležité.“

Hraje v tom roli i vaše osobní zkušenost, kdy jste byla vychovávána babičkou, když se rodiče dramaticky rozváděli?
„Do jisté míry to tak může být, ale myslím, že v určitém věku by člověk měl pomáhat. Nejsme tu proto, abychom si jen sobecky žili svůj vlastní život. Když už jsem svoje dítě vychovala, tak je potřeba mít něco, kam člověk může přispět.“

Dá se říci, že pěstouni bývají většinou z rodiny odložených dětí?
Téměř polovinu pěstounů tvoří prarodiče, kterým děti spadnou do klína, když jejich vlastní děti zklamou nebo odejdou, přihodí se nějaká tragédie, násilí… může to být cokoliv. Tito lidé živí pak děti ze svých důchodů, které by měly živit je samotné. Naštěstí neuspěl návrh, že se jim vezmou příspěvky na děti v péči, vůbec nechápu, komu to mohlo projít hlavou, vždyť prarodiče z důchodů sami sotva vyžijí, jak by se měli bez Naďa Konvalinková Jsem optimistka, mě nic neskolí, já se nedám! V současnosti je na trhu nepřeberné množství „pozitivní“ literatury. Jak být pozitivní, jak pozitivně myslet, jak pozitivně ovlivňovat dítě, či využít partnerovu kritiku. Stává se z toho trošku zprofanované slovo, na které už je spousta lidí alergických. Návody, rady, ale jak to doopravdy udělat? Přepnout v mysli? Někomu je to dáno přirozeně, jiného k tomu dovedou životní kotrmelce a další se může snažit, jak chce… Nevím, jak to dělá Naďa Konvalinková, ale ona taková JE a ještě to šíří dál, daleko… O alternativním léčení, hladině alfa, hubnutí, odpuštění, Oldovi, divadle, vážné roli a Rozumu a citu. 7 příspěvků a bez jakékoli pomoci plnohodnotně postarat o děti? Teď se připravuje novela zákona, aby se zkrátila právě ta doba, kdy kojenci zůstávají v kojeneckých ústavech, nebo děti v dětských domovech, než se jim najde rodina, či se oživí ta původní. To je priorita, pokud to jde, uzdravovat původní rodinu, pracovat s ní. Většinou to bývají sociální důvody, proč vlastně nemůže děti původní rodina zaopatřit a vychovávat… přijdou o práci, stane se neštěstí…Pokud se zapracuje na tom, aby se původní rodina ozdravila a dítě mohlo co nejpřirozeněji vyrůstat v rodině, která mu patří, je to to nejlepší.

A také co nejvíce urychlit přechod dítěte do pěstounské nebo adoptivní rodiny, aby nutná doba v ústavu byla co nejkratší. Budou se konat nábory na pěstouny, budou se školit, vzdělávat, to vše v doprovodu odborníků, kteří budou s rodinou zpočátku pracovat. Dítě bude pod neustálým dohledem, aby se vědělo, že je všechno v pořádku.“

Máte informace o tom, jak pěstounství funguje jinde ve světě?
Všude ve světě je pěstounství smysluplná a placená profese. U nás to lidé pořád vidí tak, že pěstouni na tom určitě chtějí jen vydělat. Ale jak vydělat? Je to služba sedm dní v týdnu a 24 hodin za den. A většinou si berou děti ti lidé, kteří k nim mají vztah a považují to za svoje poslání. Samozřejmě, že během školení a všech příprav se také pozná, jestli tomu člověku nebo těm lidem jde o peníze, nebo o dítě. Ale já, jak ty rodiny poznávám, tak vám říkám, že tam je tolik lásky, kterou je skoro těžko popsat. Jsou tam lidé, kteří mají třeba osm, devět dětí a bojují za ně jako lvi. Máme například rodinku, kde si vyzvedli z ústavu holčičku a až pěstouni zjistili, že špatně vidí. Okamžitě šli k odborníkovi, který zjistil, že má glaukom a dnes už je úspěšně po operaci. V ústavu se jí ani neměli čas tak důkladně věnovat. Ale jde hlavně o citovou deprivaci, kdy miminka leží v postýlkách, sestry – ať se snaží jakkoliv, při tom množství dětí nemohou všechny dostatečně chovat, hýčkat, povídat si s nimi, motivovat je… všechno, co máma, která má dítě neustále v náruči a věnuje se mu, sestřička nemůže, i kdyby se zbláznila. Není to výčitka kvůli tomu, že by kojenecké ústavy nefungovaly, jak mají. Nicméně je zde důležitá zpětná vazba, kterou si dítě musí vybudovat k jednomu člověku. A v ústavu to v podstatě není možné, protože sestřičky se mění, nejde to jinak. Moudrá příroda dává mamince čas, než se jí může narodit další dítě – alespoň 9 měsíců. Aby si miminko, co je čerstvě na světě, k ní dokázalo vazbu vytvořit. Jedním rokem věku schopnost navázat citovou vazbu u dítěte končí a pak už je to velmi těžké, vlastně skoro nemožné. Pokud ji dítě nedokáže navázat, těžko ji pak může také předat svým dětem. Novela zákona, jestliže všechno dobře půjde a povede se, by měla hlavně zkrátit dobu pobytu miminka v ústavu k předání do pěstounské péče. Budou fungovat pěstounské rodiny i na přechodnou dobu, než se ozdraví původní rodina, nebo najde ideální náhradní rodina, což je důležité. K tomu to spěje, ale zatím to ještě nebylo defi nitivně ustanoveno.“