Bylinková kosmetika
Felinoterapie – moderní věda s kořeny v době kamenné (závěrečná část)
Hebká srst vrnící micinky je lék i na nepohodu a rozbroje. Zpevňuje, upravuje vztahy na pokoji, urovnává hádky, rozpouští ledy i „ponorku“. Smutní se usmívají, klouby bolí méně, na pár minut, hodin, někdy i dní. Zamlklí hovoří, co na tom, že třeba jen s chlupatým uzlíčkem ve své posteli. Pojďme se přesvědčit. Je sobotní dopoledne a my otevíráme dveře jednoho z domovů pro seniory…
Když slunce přestává svítit
Paní Marie sedí na posteli. Kočka leží na podložce vedle ní. Je vdova, bezdětná, před měsícem oslavila 87. narozeniny. Od Vánoc 2010 je ve svém dvoulůžkovém pokoji sama.
„Když jsem paní Marii poznala, zdála se mi usměvavá, vstřícná a hodná,“ říká felinoterapeutka. „Musíte ji poznat hodně zblízka, abyste přišli na to, jak moc je v nitru smutná. Ráda si povídá, jen potřebuje nějaký čas a navázat důvěru, aby se mohla pootevřít, svěřit se se starostmi a bolestmi života, které ji trápí. Do domova se dostala z nemocnice po zlomenině nohy v krčku, nebyla schopná být sama doma. Snažila se, ale začátky pro ni nebyly lehké, musela si zvyknout na odlišný styl života, neměla svůj klid, zpočátku byla zmatená a neměla zájem o žádnou aktivitu. Má sníženou a zhoršenou pohyblivost, trápí ji stálá bolest kloubů, pohyb je možný pouze s holemi.“
O Vánocích 2010 paní Marii zemřela její milovaná „babička“, spolubydlící, se kterou žila téměř čtyři roky. „Já si nepamatuju jména, ani sester, tak jsem jí říkala babička. Byla moc statečná, moc statečná. Já si myslím, že ona to asi věděla, zavolala mě k sobě, tak jsem jí chtěla zvednout za ruku, a ona strašně křičela. Umřela mi skoro v náruči. Moc jsme si rozuměly, byla moc fajn. Sice byla skoro hluchá, tak jsme si moc nepopovídaly, ale ona tak krásně vypravovala… Moc ráda jsem ji poslouchala a vždycky jsem jí pak křikla odpověď do ucha.“ Přiznává určité obavy z příchodu nové spolubydlící. „Teď má přijít nějaká nová babička, tak snad bude hodná…“
Felinoterapeutku již očekává a očividně se těší. Konečně se klika pohnula! První pohled na kočičky v přepravkách jí vykouzlí úsměv na tváří. Při rozhovoru sedí na posteli ve svém pokoji, kočky leží vedle ní na ručníku. Hned je začíná hladit, láskyplně se na ně dívá. Celou dobu se usmívá. Po úmrtí kamarádky se zhoršila její hypertenze, stoupla cukrovka, zhoršila hybnost, protože paní Marie v zármutku vůbec nevycházela z pokoje. Není divu, na „babičku“ byla velmi fi xovaná, starala se o ni a pomáhala jí, když to šlo. Úsměv na její tváři je malý zázrak. „No, ty jsou krásný, že jo… Jak mají krásný kožíšky… Jen škoda, že nechodí moc často, je nás tu moc.“ Na dotaz, co se jí na felinoterapii zamlouvá, odvětí: „No, všechno.“ Po chvilce sama dodává: „Všechna zvířata jsou krásná… A jak se k nim člověk chová, tak se oni chovají k němu. Měla jsem psa, když odešel, byla jsem z toho moc smutná. A kocourka, ten přišel vyhládlý z lesa. Dala jsem mu hadr ke kamnům a zůstal u mě. Pak soused trávil myši a kocour mi umřel. A pak už jsem vlastně neměla nikoho.“
Felinoterapeutka k tomu říká: „Opravdovou cestu jsme si k sobě našly až přes Fidorku. Celá zářila, když jsem jí to odrostlé chlupaté kotě dala před půlrokem prvně do postele. Čas od času jsme sem s Fi zašly a paní Marie se pomaličku otevírala, jako by se vypovídávala jí do oušek. O svém domově, o pejskovi a kočkách, až se dostala i k rodině, smrti manžela i spolubydlící. A cukrovka najednou začala klesat, tlak se snížil, dokonce na nás za hezkého počasí čekává venku na lavičce, vyhlíží nás, nebo nám jde naproti.“
[hidepost=0][/hidepost]