Pohyby duše
Dárkové, reklamní a úklidové třeštění na jedné straně, na druhé fráze a snad i někdy upřímně myšlené řeči o lásce, světle a vzájemné blízkosti. Ačkoli pěknou řádku let oběma těmto „tradičním“ aspektům Vánoc příliš pozornosti z důvodu zachování zdravého rozumu nevěnuji, stejně mě v určité míře dostihnou. Drtivý tlak komerce mě občas irituje, ale v důsledku nijak neovládá, protože prostě dárky na povel nekupuji. Z řečí o svátcích klidu a míru, lidské blízkosti, božím synovi, pronášené profesionálními kazateli, o kterých jinak co je rok dlouhý neslyšíme, z neustálého přehrávání koled až do zblbnutí mi však občas bývá kapku nevolno. Určitě ne proto, že bych nesouzněl s poselstvím zrození světla, jen se mi to celé zdá tak nějak hodně alibistické a často hrané. Copak po celý zbytek roku toto neplatí, nemáme se snad snažit o vzájemné porozumění a dobrou vůli kdykoli? Najednou mají v médiích prostor duchovní, pohříchu pouze křesťanští – ale copak jen o Vánocích máme pečovat o svou duši? Vánoční řeči končí jako když utne někdy 26. prosince, pak hurá na zase takřka povinné třeskuté veselí silvestrovské. Přitom Vánoce tají skutečně hluboké obrazy, rozhodně nejsou jen dny volna, nákupů, pohádek a kapra s bramborovým salátem a jednou za rok půlnoční.
Náš život se odehrává v cyklech, rytmech, není to pouhá lineární úsečka od zrození do smrti. I uprostřed měst a výdobytků techniky jsme stále dětmi přírody a příroda je odrazem sil skrytých za viditelným světem. Naše lidské bytí také není jen to, co je zjevné, viditelné, snadno pojmenovatelné. O čem k nám hovoří vánoční příběh a slunovratový čas? Odmysleme si klišé a slogany a stokrát opakované fráze odříkávané školenými uklidňujícími hlasy. V příběhu o zrození Ježíše můžeme kromě onoho vyzdvihovaného happyendu vidět nebezpečí, strach o život, pronásledování, hlubokou nejistotu, útěk tmou z rodného domu do neznáma. Zároveň je to čas slunovratu, období krátkých pošmourných dnů a dlouhých nocí, čas plískanic a rozmazané hranice mezi světlem a stínem. Snažíme se zahnat tmu tisíci žárovkami, monitory, neony, prací a zábavou, ale rytmy duše pulsují svým tempem. Táhnou do hlubin. Slyšíme spoustu variací na zrození světla, zrození božího syna. Ale odkud se rodí světlo? Ze tmy, z temnoty. A o této temnotě se skoro nemluví. Nikdo o ní nechce příliš vědět. Protože se jedná také o temnotu uvnitř nás. O to neznámé. O to často děsivé. O to zlé. Raději mluvíme o lásce a lidské vzájemnosti. A to zlé, neznámé, cizí, to je přece venku. To jsou oni, teroristi, cizinci, soupeřův tým, zlá postava ve fi lmu či knize, to Jiné, Neznámé.
[hidepost=0][/hidepost]