Proč děláme pravopysné chibi?

Protože jsme se je naučily při dyktátech ve škole!

Kolik jsme napsali cvičných diktátů, než jsme vypilovali kýženou jedničku. Sveřepí šakali zavile vily na bílý měsíc, když víli vyli věnce z býlý. Je tam chyba nebo ne? Nejste si úplně jistí? A právě v té nejistotě je svízel.

Chybami se člověk učí, často se ale naučí dělat chyby
Učitelé často považují za jednu z metod učení pomocí chyb. Učení zahrnuje vědění a poznávání. Zatímco poznávání je proces získávání zkušeností, vědění je pouze konstatováním stavu. Vědění může být výsledkem procesu poznávání. Pro proces poznávání a pochopení a jejich výsledek – poznání je chyba velmi užitečná. Má-li žák pochopit například funkčnost určitého elektrického obvodu, při praktickém cvičení je dobré udělat v pokusu chybu. Díky oné chybě a jejímu odhalení žák velmi dobře pochopí princip fungování obvodu, respektive bez pochopení funkce obvodu chybu nenajde.

Oproti tomu chyba v učení logicky neověřitelných skutečností je velmi nežádoucí. Je tedy třeba odlišit situaci, ve které není možné projít procesem poznávání s ověřením funkčností výsledku na konci procesu.

Typickým příkladem jsou vyjmenovaná slova (podle mého názoru se jedná o přežitek), kde záměna měkkého i za tvrdé y nemá v konečném důsledku vliv na funkčnost slova. Pro žáka mají věty umýt se mýdlem a umít se mídlem naprosto stejný význam. Záměna nijak neovlivňuje výslovnost obou vět. Vyslovím-li první nebo druhou větu, význam bude naprosto shodný – obě věty fungují. Žák výsledek záměny souhlásky tedy nemůže vnímat jako chybu.

Podobně je tomu třeba u výuky jazyků nebo dějepisu. Špatně zvolený pád či tvar nepravidelného slovesa, nebo nesprávný letopočet či jméno panovníka jsou fakta, jejich (ne)správnost žák prakticky nemůže ověřit na (ne)funkčnosti výsledku.

[hidepost=0][/hidepost]