Herpesviry

Opary jsou způsobovány viry (herpesviry), které v sobě nosíme prakticky všichni. Jenomže ne každý člověk „na opary trpí“.

Je to dáno tím, že většina lidí má vrozenou odolnost proti viru oparu. Vstup viru do organismu nebo také první nakažení tímto virem – tzv. primární infekce – proběhne u 90% lidí nepozorovaně a bez jakýchkoli příznaků. Virus oparu v sobě nosíme de facto všichni, ale těch, co na opary trpí, je jen určité kolísající procento lidí. Ti mají něco jako vrozenou zvýšenou citlivost vůči oparovému viru. Nebo jsou to lidé, kteří mají sníženou imunitu, ať již z neznámých – více méně vrozených – příčin, nebo na základě jiného, většinou chronického onemocnění. Lidé s chronickým onemocněním mívají sníženou odolnost nejen kvůli dané chronické chorobě. Nezřídka je jejich celková odolnost snížena léky, které na svou dlouhodobou nemoc užívají, typicky kortikoidy nebo imunosupresivy. Dá se to říci i takto. Lidé s vrozenou zvýšenou vnímavostí k herpesviru trpí čas od času nějakou méně závažnou formou oparu, lidé s významně sníženou imunitou mohou dostat i nějakou vážnější formu nemoci. Ta se pak neomezuje jen na puchýřky na kůži, ale může napadnout i jiné orgány a vyvolat vážné onemocnění. Oparů je několik základních druhů. Ten nejznámější je opar na rtech (herpes labilalis) a je způsoben virem herpes simplex typ I, zkratkou HSV I. Pak je tu opar postihující pohlavní ústrojí (herpes genitalis). Ten je způsoben virem herpes simplex typ II, HSV II. Třetí formou je opar pásový (herpes zoster), který se považuje za opakované vzplanutí – tzv. reinfekci – virem planých neštovic (varicella-zoster virus).

Opar na rtech, kolem rtů a v ústech, herpes labialis
Ten je asi nejznámější. Začíná pocitem „pnutí“ v místě, kde se má opar později objevit. Po nějaké době se pnutí vystupňuje a přechází v bolest. Ta je spojená s výsevem napjatých puchýřků. Ty mohou být jednotlivé, mohou být ve skupinách a mohou splývat v souvislou plochu. Puchýřky mohou být velké od jednoho milimetru do jednoho centimetru a bývají obklopeny zarudlým zánětlivým lemem. Dokud trvají, jsou nakažlivé, přenos se děje přímým kontaktem. Po několika dnech nebo po týdnu začnou zasychat a začnou se hojit nažloutlými stroupky. Po dvou až třech týdnech opar zmizí, většinou beze stopy. Nicméně opary se rády vyskytují na tom samém místě a pokud se tam opakují častěji, mohou po sobě zanechat viditelnou změnu na kůži podobnou jizvě.

Standardně medicínská léčba spočívá v tlumení bolesti, svědění, pnutí a viditelných kožních projevů. Proti silnější bolesti lze užít volně dostupné léky (nesteroidní analgetika/antirevmatika) jako je brufen, naproxen, diklofenak či paracetamol apod. Kdo může, ten má sáhnout po acylpyrinu. Ten nejenže tlumí bolest, ale má i jisté antivirové účinky, takže svým způsobem i „léčí“. Na kůži lze nanést genciánku nebo mast s aciclovirem. Ta účinněji pomůže jen ve stádiu před vznikem puchýřků. Proto je třeba „naslouchat tělu“ a snažit se včas vytušit, že je opar v rozběhu, mast včas – v dostatečně silné vrstvě – nanést a postižená místa udržovat pod mastí, jak to okolnosti umožní. Při silných bolestech lékař předepíše znecilivující mast s lokálním anestetikem. Na puchýřky dobře působí tekutý pudr, zinková pasta nebo mast. Účinek těchto v podstatě neškodných metod může být individuálně značně rozdílný.

[hidepost=0][/hidepost]