O nadváze a hubnutí aneb jíst či být

I. část

Nadváha se stala jednou z mnoha chronických zdravotních poruch dnešní doby. Samotná nadváha není nemocí, mnoho lidí žije s nadváhou dlouhá léta ve zdraví. Většina ovšem ne. Nadváha je neoddiskutovatelným faktorem, který přispívá ke vzniku skutečných chorob. Plošné šíření obezity nastalo někdy koncem padesátých let, kdy se jídlo stalo levným produktem a pocit „dojedení se dosyta“ se stal všeobecně dostupnou radovánkou. S plošným rozšířením automobilismu, televize a průmyslové automatizace se množství kalorií vydávaných při tělesné námaze zmenšilo na minimum. Obezita je vázána na civilizační blahobyt.

Článek je celostně-medicínskou úvahou o obezitě jako takové. Zdravotními a medicínskými detaily se pojednání nezabývá. O nadváze, o jejích zdravotních důsledcích a o jejím léčení se podrobně píše v nesčetných knihách, časopisech a na webových stránkách, kde jsou odborné informace všeho druhu jednoduše k nakliknutí. Oficiální poznatky obezitologů uvedené v tomto pojednání jsou z knihy Dany Müllerové „Obezita-prevence a léčba“.

Za živý důkaz civilizačních vlivů dříve platili „hubení Japonci“, kteří se přestěhovali do USA. První generace přibrala na váze jen mírně, druhá a třetí generace japonských přistěhovalců už trpěla skoro stejnou nadváhou, jako rodilí Američané. Od přelomu tisíciletí, kdy se hospodářsky daří Číně, se v tamních městských „oázách blahobytu“ začali vyskytovat nejen chorobně obézní dospělí, ale i mladiství. Tento jev je tak masivní, že o něm referovala i čínská oficiální média, která sebekritickými poznámkami nijak nehýří. Nicméně „nejobéznější zemí“ zdá se být Amerika, kterou americký autor William Reymond v knize „Jedy, víme co jíme“ ironicky označuje za Fat Land, v překladu něco jako tučná země nebo země tučných. Ameriku jsem před lety navštívil jako dobře živený turista s viditelným „bříškem“, s nímž jsem u nás doma od pohledu platil když ne za obézního, tak určitě ne za štíhlého. V Americe jsem však za štíhlého považován byl, což mi tam (k mému vlastnímu bezmeznému údivu) několik lidí naznačilo. Evropa však Ameriku na poli obezity úspěšně dohání a naše malá republika k tomu dost přispívá. Statistická čísla se trochu různí, ale mluví se o nejméně 30% obyvatel, kteří mají mít nadváhu. Razantně přibývá výrazně obézních mladistvých. Kam tento vývoj dospěje, nelze odhadnout.

¨Normální váha, jak se míra nadváhy měří. Dříve platilo jednoduché (Brocovo) pravidlo že člověk má vážit tolik kilogramů, kolik má centimetrů nad metr. Pak se přišlo s tzv. body-massindexem, BMI. Je vyjádřen číslem, k němuž se dojde, když se váha v kilogramech vydělí druhou mocninou výšky těla v metrech. Jeho normální hodnota se pohybuje kolem čísla 25. Podle dietologů oba uvedené parametry optimálně nevyjadřují míru nadváhy ke vzniku skutečných chorob. Přišlo se na to, že ve hře je rozložení kilogramů na těle. A to nejnepříznivější že je to, když se nadbytečné kilogramy vyskytují kolem břicha. Mluví se o břišní neboli abdominální obezitě, podle vzhledu se mluví o typu „jablko“. Mírou zdravotního ohrožení je dnes počet centimetrů obvodu pasu, jenž (podle různých autorů) u žen nemá přesáhnout 80–88 cm, u mužů 94–102 cm. „Kulaté bříško“ se celkem oprávněně považuje za vážný zdravotní rizikový faktor. Druhý typ obezity je ten, kdy je tuk uložen převážně na hýždích a dolních končetinách. Jde o obezitu zvanou gynoidní, nebo také o typ „hruška“. Ženy postižené tímto rozložením tuku si občas stěžují, že i když zůstanou několik měsíců nebo i rok na minimu kalorií a stravují se vysloveně zdravě, tak přesto zhubnou jen v horní polovině těla, zatímco tuk na hýždích, stehnech a případně lýtkách se „ani nehne“. Říkají, že jejich horní polovina těla vypadá hraničně „anorekticky“, zatímco dolní polovina těla i po delší dietě nebo hladovce tvrdošíjně připomíná křivky Věstonické Venuše. Mám v okruhu svých známých několik takových žen, které v zoufalé snaze zbavit se „dolního tuku“ opakovaně podstoupily několik liposukcí. Polovina z nich doznala jakýs takýs trvalý optický efekt, u druhé poloviny se během několika měsíců dostavil původní „optický vzhled“. Ženy s tímto problémem zkoušejí sportovat s kalhotami z igelitu s cílem dosáhnout intenzivního pocení a prohřátí těla od pupku dolů. Některé tvrdí, že to pomáhá. Gynoidní (hruškovité) rozložení tuku může být proti pokusům o redukci velmi odolné.

[hidepost=0][/hidepost]