„Plynutí“ s Igorem Chaunem, hlavně o snaze „podívat se Bohu do tváře“

Režiséra a scenáristu Igora Chauna mají v povědomí diváci nejrůznějších žánrů. Natočil kolem padesátky různých filmů, dokumentů i hraných a televizních pořadů, reklamní spoty nepočítaje. Portréty českých i zahraničních osobností, hororový cyklus Velmi uvěřitelné příběhy, jako spolurežisér dnes už legendární satirický pořad Česká Soda. Ale také dokumenty cestopisné a mystické, jako dvoudílný Skutečný svět? a tříhodinovou Cestu do Indie, které patří k těm nezapomenutelným. Všechna jeho díla se vyznačují intenzitou sdělení, zachycením atmosféry a obzvláště ty mystické cestopisy také syrovostí, duchovním přesahem a zároveň vtipem i laskavostí. Poslední dobou se s Igorem Chaunem můžete častěji setkat také osobně, na nejrůznějších besedách a veřejných setkáních esoterních příznivců a různých spolků. Má dar – protože svou otevřeností a zprostředkováním svých intenzivních duchovním prožitků se dokáže dotknout vašich skrytých myšlenek, pocitů a tušení…

Přesně před rokem jsme v Nové Regeně otiskli článek o brazilských šamanech, od té doby se ke mně porůznu dostávalo čím dál více informací o ayahuasce – přesněji tropické liáně Banisteriopsis caapi či v kečuánštině „liáně mrtvých“, a já byla čím dál víc zvědavější. Igor Chaun před několika lety v brazilském pralese rituál ayahuascy, kterým domorodci komunikují s Univerzem a vstupují do jiných dimenzí, také podstoupil. A jak sám říká, byl to jeho úhelný zážitek, prošel očistou, vstoupil „jinam“, změnil se mu pohled vnímání. Prostřednictvím této psychedelické dro – gy, avšak v Brazílii nebo Peru státem uznaného národního a léčivého nápoje, se hledajícímu zprostředkovaně dostává odpovědi na základní otázky lidstva – Odkud přicházíme? Kdo/Co jsme? A kam směřujeme? Nutno zdůraznit, že jakákoli rostlinná látka je v původním lékařském slova smyslu nazývána drogou – záleží jen, jak a k čemu ji užíváte. Mezi jedem, drogou a lékem je někdy opravdu nepatrná hranice. Přestože jsem měla připraveno ještě mnoho jiných otázek, povídání nakonec plynulo „jaksi samo“. Mohla bych i říci, že mě Igor Chaun po mé úvodní otázce už nepustil ke slovu. Ale zůstaňme u plynutí, protože jsem to nevnímala jako něco nuceného a násilného. A tak vám místo dynamického rozhovoru kousek tohoto povídání – plynutí přináším…

Igore, jak u vás očistný proces ayahuascou probíhal?
Ano, čištění, to je opravdu velmi důležité slovo. Byl jsem zvídavý, v tom pralese jsem toho poznání chtěl nabrat co nejvíc a ve změněných stavech vědomí jsem si někdy fyzicky představoval, že držím džber a že si ho doslova musím naplnit tím úžasným poznáním a vynést to ven. To „ven“ znamená do běžné reality. Kde si to všechno budu pamatovat. A budu schopen se tím řídit. Úžasné bylo, že v tom změněném stavu vědomí člověk viděl souvislosti, tu proudící inteligenci, zářící, všudypřítomnou, prostě jak všechno je propojené a geniální a jak je vlastně komické tvrzení „jsem ateista“. Že to říká tvor, který je upředen z božské energie. To je jeden z nejbizarnějších výroků lidstva. Od té doby se tomu pojmu směju. To je jako kdyby květina říkala: žiju bez slunce, žiju bez vody. A uviděl jsem, jak v každou mikrosekundu naše tělo vysílá milióny různých energetických impulsů, jak komunikuje s okolím, jak vlastně jenom absolutní nepatrný zbytek se dostane tady do té centrály, tady nahoru (Igor ukazuje asi 10 cm nad vrch hlavy, zhruba do oblasti korunní čakry) a jest vyjeven, jest uvědomen, ale že to vše celé je mnohem složitější a mnohem dokonalejší mechanismus. A teď jsem to tam takhle celé pozoroval. A při té příležitosti musím říct, že se nám často dělalo i fyzicky špatně. A to proto, že mnozí z nás, hlavně my, co jsme začínali, jsme nebyli vyčištění. Přivezli jsme si v sobě spoustu „sajrajtu“, jak toho aktuálního civilizačního, tak toho hlubinného svého lidského. A když ta energie pracovala tak se to člověku otevřelo a najednou to došlo na nějaký blok – jak to teď říkám, úplně se mi to evokuje (Igor kašle a odesílá „to“ pohybem ruky pryč od sebe) …a člověku se udělalo špatně. Začalo to tím, že začal kašlat – to bylo to slabší, ale pak je samozřejmě to silnější, a to je velice, velice silné zvracení… Aby se člověk mohl rozpomenout, kým vlastně je, musí se zcitlivět, a když se zcitliví, tak začne chytat věci, které normálně necítí. (Igor je doslova pohnutý, s rukou na srdci.) A já bych teď chtěl popsat jednu takovou konkrétní situaci, že jsme se tam opravdu čistili – v pralese to jde snadno, kostel, ve kterém jsme byli, měl takové dřevěné pažení a přes něj se člověk jen vyklonil a tam už byl prales. A já jsem jednou takhle měl tu tvář úplně až u země, bylo to strašné, čistil jsem se až z paty…a najednou se mi po tváři rozlil úsměv a řekl jsem si – tak takhle to vypadá, lidskej synu, když se ty jako člověk chceš blížit Bohu, když se chceš podívat Bohu do tváře. A najednou jsem viděl, kolik je nečistoty a zanesenosti, jak obrovský je rozdíl mezi naším stavem TEĎ a tou zářností – můžem to i opticky i vibračně i energeticky pojmenovat – prostě tím stavem „vyšším“. Na to moc vzpomínám, protože v tom záblesku jsem si uvědomil, kolik mě vlastně čeká práce, kolik práce čeká každého z nás, jak je to na jednu stranu dlouhý úkol a na jednu stranu vlastně vznešený úkol. Neboť má na svém konci obrovský dar, obrovský příslib. V některých okamžicích jsem se dostával do nějakých astrálních světů, byl jsem v jakýchsi rajských zahradách, kde na mě jakési víly starostlivě kývaly, protože já byl jen taktak na hraně, aby mě tam vůbec vpustily, a ukázaly mi takový zvláštní, švabachem psaný edikt chování tam. Já si to nepamatuji, nečetl jsem ho slovo od slova, ale věděl jsem, že to je edikt slušného chování. Myšlenkově. Tam se prostě nešpiní ani myšlenkou. A ocitl jsem se najednou tam. A říkal jsem si, to je důležitý, tak já, jako lidská bytost se mohu pohybovat i v těchto světech. To mě zcela fascinovalo, jakoby moje vědomí najednou pochopilo, že: Ne Bůh mi dává hranice, ne Bůh mi dává bariéry, to já jsem si je dal sám.Tím blátem na „blatnících žití“ při té velké životní jízdě. Opakované. Tohle pro mě bylo moc důležité. A tak jsem tam zvracel a usmíval jsem se, a říkal jsem: děkuju za tu lekci. Tak tohle všechno já musím odházet, když se chci jenom náznakem podívat Bohu do tváře… Ze začátku ty stavy působily jako výtah. Moc jsem neovládal, kam mne to vyneslo.

[hidepost=0][/hidepost]