Kde je hříchem zamračení

Příběh o klášteře kdesi v horách mi vyprávěl bohatý a pramálo skromný západoevropský podnikatel. Se spoluvlastníkem firmy už byli na konci sil, když je upoutala informace, že ze stresu je dostanou v klášteře na vysoké hoře. Kupodivu, nejdříve nebyly termíny. Pánové, jistí si svými bankovními účty, nabídli mnohonásobek původní ceny a po nějakém čase byli vyzváni k příjezdu. Už se nemohli dočkat masáží a další očekávané péče. Ubytování bylo skromné, podobně jako místní oděv. Bez obav zaplatili a podepsali prohlášení, že vydrží. Oběma bylo chladno a tak přijali nabídku přinést vědra s vodou, což znamenalo plahočit se ještě výš. Při návratu jim představený kláštera vytkl, že se neusmívají – museli tedy jít pro vodu znovu, znovu a znovu. Mezitím se oba učili nespěchat, meditovat, cvičit. Na konci pobytu se dozvěděli, že voda v klášteře je. Ani se nedivili – byli ve skvělé formě. A ještě měli k dispozici úžasný příběh…

V Kazachstánu v Nebeských horách (Ťan Šan) na vrcholu hřbetu Terskej Ala Tau mniši obývají Chrám Klidné cesty a střeží pradávné vědění – specifické cvičení hogudo. Na místo samotné, nad nímž se tyčí vrchol Uan Tengri (6 900 m nad mořem), lze dojít pěšky a s pomocí oslíků. Po příchodu nečekejte žádné rituály: budete nosit vodu z pramene zhruba kilometr od chrámu. A tak se plahočíte neschůdnou stezkou, mračíte se a nadáváte – jako správní Evropani. Jenže to ne, musíte se usmívat, takto by to nebylo dobré, vždyť být zamračený je hřích! „A hříchy nám tu nedělejte…,“ žádají mniši dva české hosty. Třetí den nošení vody s úsměvem vrcholí předvedením studny v zadní části Chrámu Klidné cesty – ano, nosit břímě po nepohodlné stezce a ještě přitom nehřešit mračením bylo zřejmě tréninkem proti stresu, případně psychologickou studií nemocných, kteří přišli, aby se vyléčili. Ale jak?

Každému hostovi se věnuje jeden z mnichů. Vedou spolu diskusi – v uvedeném případě rusky. Středoevropan se dozvídá, že jednoznačné odpovědi neexistují: je tře ba hledat a jít k podstatě jevů, vnímat široké souvislosti. Mniši hosta učí pohroužit se do sebe.

Nejdříve je třeba poděkovat
Cvičení začíná děkováním orgánu, který chceme ozdravit: třeba žlučníku. Jde o jemnou meditaci: pozornost soustředíme na nemocný orgán, posíláme mu pozitivní myšlenku. Jakmile cvičící cítí, že se mu orgán či jeho oblast v těle příjemně zahřívá, je připraven ke cvičení, tedy ke konkrétnímu cviku. V prapůvodní podstatě jsou rity či cviky vlastně masáží vnitřních orgánů s pomocí přesných tahů a pohybů zacílených na konkrétní svalové partie. Vnitřní orgány se popsaným postupem prokrví a tím i ozdravují. Startuje se celkovým zklidněním, vlastně jednoduchou meditací s lehce zpomaleným dýcháním, které provází poděkování postiženému orgánu. Jakmile část těla, ve které nás něco trápí, reaguje prohřátím, je možné začít cvičit. Cviků je hodně, v základní sestavě asi třicet. Každý si najde sestavu, která mu vyhovuje nejlépe – případně volí podle orgánu, který má přestat bolet či jinak „zlobit“.

[hidepost=0][/hidepost]