DCA – dichloracetát sodný – levný lék na rakovinu?
Časopis Nová Regena, jako první české médium, přináší zcela nové a exkluzivní informace o léku, který slibuje velké naděje pro nemocné rakovinou. Tento lék je ve světle nových informací velmi důležitou látkou, o kterou však farmacie nejeví zájem. Proč? Lék nelze patentovat…
Někdy před více než osmdesáti lety objevil biochemik Dr. Otto Warburg závislost rakovinového bujení na změně činnosti mitochondrií. Považoval ji za příčinu tvorby rakovinových nádorů.
Velmi zjednodušeně řečeno, mitochondrie jsou něco jako malé elektrárny v buňkách, kde se cukry mění na potřebnou energii (ATP) 1. Je-li jejich činnost potlačena, začne buňka zpracovávat cukry jiným způsobem, tzv. glykolýzou. Přitom dojde k několika významným změnám, v buňce začne vznikat kyselina mléčná a stává se kyselou, ale hlavně – z nějakého důvodu se vytratí apoptóza, což je schopnost buňky odumřít v případě, že je příliš stará nebo poškozená. „Nesmrtelnost“ buněk získaná tímto způsobem vede k bujení nádorů.
Práci Dr. Warburga, který za svůj objev změny činnosti mitochondrií později dostal Nobelovu cenu, oponoval chemik Hans Krebs, který tvrdil, že změna činnosti mitochondrií není příčinou, ale důsledkem změn buněčné pH. Warburgova práce upadla v zapomenutí a věda, zdá se, že opět jednou mylně, nadlouho přijala Krebsův názor jako něco, o čem se nediskutuje.
Poklidnou hladinu biologického rybníka rozvířil v roce 2006 až kardiolog(!) Dr. Evangelos Michelakis z kanadské University of Alberta. Zpochybnil dlouholeté dogma otázkou, co se stane, jestliže se v buňce podaří obnovit mitochondriální funkci. Odvážná myšlenka, neboť mitochondrie v rakovinných buňkách byly do té doby považovány za nenávratně poškozené. Rozhodl se použít dvacet let známou substanci, využívanou k podpoře funkce mitochondrií v případech překyselení buněk kyselinou mléčnou – Dichloroacetát sodný (DCA).
Výsledky byly udivující. Obrazně řečeno: ukázalo se, že DCA dokáže dočasně obnovit utlumenou funkci „buněčné elektrárny“, a to na takovou dobu, že stačí „rozpoznat situaci“ a prakticky „spáchá sebevraždu“ tím, že dá buňce příkaz k „autodestrukci“, jinými slovy, uvede do chodu proces apoptózy, buňka odumře a o úklid se postarají bílé krvinky a ostatní tělesné mechanizmy. Ve skutečnosti jde o dost složitý proces vzájemných výměn, popsaných snad deseti odbornými výrazy. Důležité na tom je, že nádory se v důsledku odumírání vadných buněk rapidně zmenšují, až nakonec úplně vymizí. Úžasné je, že DCA zjevně nijak nepůsobí na funkci zdravých tělesných buněk, a pokud snad ano, v žádném případě zdaleka ne v takovém rozsahu, jako chemoterapeutické dryáky a jsou pouze dočasného charakteru – po ukončení medikace rychle vymizí.
[hidepost=0][/hidepost]