Pádné argumenty vody

Voda je povídavý živel, ale „nebaví se“ s námi vždy a všude. Chceme-li získávat informace, anebo dokonce vést cosi jako dialog, musíme vyhledávat místa, kde voda je vstřícná ke komunikaci. To jsou jistě prameny a studánky, ale i další místa, kde voda pracuje s energií. K jednomu typu takových zvláštních míst se dnes podíváme.

Voda je dynamický živel. V kapalném stavu a v gravitačním poli neumí zachovávat tvar. Proud vody je způsobován trvalým přeměňováním potenciální energie na kinetickou. Nemá-li voda možnost proudit, hromadí se v nádržích a spolu s vodou se hromadí napětí naakumulované energie. Citlivěji naladění lidé mohou nahromaděnou sílu vody vnímat třeba u vyšších jezů či pod hrázemi přehrad. Projevuje se jako neměřitelná a neslyšitelná vibrace, která způsobí zježení chlupů na zádech, napjaté svaly, stísněný pocit a přihrbená záda. Organismus i duše přebírá část napětí vody a reaguje stresem, strachem, adrenalinem, neklidem. Cítíme sílu vody, i když je spoutaná v přehradě a je ve zdánlivém klidu. A což teprve, když se valí korytem v podobě povodně. Hukot vody a zkáza vyvolává v lidech úzkost i strach. Nicméně případnější je spíš úcta k síle běsnícího živlu, tolerance a pochopení vlastní malosti, nikoliv strach. Je třeba jít vodě z cesty, a netvořit zbytečně překážky, na kterých voda vybíjí svou obrovskou sílu. Strach z vody je nesprávně vnímanou a špatně transformovanou energií vodního živlu. Zcela chápu obavy vyplývající z ohrožení života i majetku, a snad to na první pohled bude vypadat až morbidně, ale síla bouřícího živlu se dá použít i jako zdroj obrovské a pozitivní, euforické, až orgastické energie. Energie povodně je totiž stejná jako ta, kterou fascinovaně obdivujeme v bouřícím mořském příboji, nebo v říčních kataraktech, peřejích a jistě i vodopádech. To jsou místa, kde voda mění formy své energie přirozeným způsobem, a tedy místa, kde se dá s vodou dobře komunikovat.

Moře a příboj sice nemáme, ale peřeje a vodopády ano. A kupodivu vodopádů máme v České republice až překvapivé množství. Řada jich je i v Českém Středohoří, zejména v oblasti kolem Ústí nad Labem. Nalezneme jich tu minimálně sedmnáct! To je další důvod k návštěvě tohoto opomíjeného koutu, proslaveného spíš chemickým průmyslem a exhalacemi, než krásnou přírodou. Věřte, ten kraj má oboje, a v kontrastu industriálního a přírodního světa je to země neobyčejně dojímavá, energetická a burcující. Zdejší vodopády se vytvářely díky silné erozi mohutného Labe. Průlom řeky Českým Středohořím se nazývá Porta Bohemica, tedy Česká brána. Tento kaňon začíná u Velkých Žernosek a je zahlouben oproti vrcholkům okolních kopců až o pět set metrů. Boční rokle vytvořené potůčky přítoků se do něj řítí v mnoha stupních. Avšak naprostá většina přítoků nemá mnoho vody, a tak v suchém období naleznete místo vodopádů nanejvýš mokrou skálu. Na výpravu za vodopády se tedy vydejme až v době, kdy v oblasti prudce zaprší, nebo ještě lépe v časném jaru, kdy taje sníh. V této době navíc stromy nemají listí a nebrání tak pohledům na jinak skrytá a temná zákoutí nepřístupných skal a stupňů. To platí zejména u nejvyššího vodopádu Českého Středohoří – u Výřího vodopádu v Průčelské rokli. Schovává se mezi stromy a nepřístupnými skalami, a to zapříčinilo už mnoho zmatků a nedorozumění o jeho poloze a výšce.

[hidepost=0][/hidepost]