A ven! Reportáž z návštěvy „šamana“

Měla jsem příšerný, nezvladatelný vztek a nevěděla, co si s ním počít. Poprvé v životě jsem měla chuť někomu vyškrábat oči a rozdrásat obličej do krve. Tak nějak jsem tušila, že vztek na konkrétního muže bude souviset s otcem nebo možná s muži vůbec, ale jistá jsem si nebyla. Jediné, v čem jsem měla jasno, bylo, že tenhle problém si rozhodně nechci chodit řešit každý týden rok k psychologovi nebo na nějaké terapie. Nemám na to ani čas, ani náladu.

A jak to tak bývá, když něco potřebujete, pomoc se objeví… Jeden den jsem se rozhodla, že svůj vztek budu řešit, druhý den se za mnou zastavila kamarádka s čerstvým zážitkem s návštěvou u „šamana“, třetí den jsem mu zavolala a čtvrtý už jsem za ním jsem jela do Zadní Třebáně, kde tehdy Jan Nammo působil. Ano, přesně do té Zadní Třebáně, kam mě jen týden předtím někdo „omylem“ poslal na schůzku místo do Hlásné Třebáně. Brala jsem to jako dobré znamení a říkala si, že tohle je ten pravý člověk, který mi s mým problémem pomůže hnout. A taky že jo!

Na první dobrou?
Reference od kamarádky byla, že jde o chlápka mladého, který opravdu pomůže. U něj prý neplatí žádná obecná schémata, s nimiž pracují terapeuti. „Je jako čisté plátno, na kterém se všechno odráží,“ řekla doslova. Tak jo. Nějak mne tedy ani nepřekvapilo, že mi otevřel člověk v bílém a s průzračným pohledem. Opravdu nevím, jak to říct jinak. Krátké seznámení… a pak to ze sebe vysypat. Chvíli mi přišlo vlastně divné, že jdu k šamanovi (on tedy používá radši označení průvodce transformací) se vztekem… No, ale nakonec se ukázalo, že to bylo dobře. Vztek byl jen viditelná část toho, co bublalo pod povrchem.
A pak jsme začali pracovat. „Sezení“ probíhá pokaždé jinak. Podle toho, co je potřeba udělat. Chvíli nade mnou Jan Nammo zpíval, chvíli tlakem na různé body povoloval cosi v těle a já měla dýchat a odpovídat na jeho tlak zvukem. Bylo mi to hloupé, pořvávat si cosi vleže na dece, ale pak jsem se do toho obula tak, že se skoro třásly okenní tabulky. Chvíli jsme mluvili, chvíli mě ofukoval kouřem z čerstvého silného tabáku. Co se dělo ve mně, jsem ještě schopná zaznamenat, co se dělo okolo mne, to už viděl hlavně on. Opravdu se to těžko popisuje, a tak jen ve zkratce. Můj problém se vztekem souvisel … to tedy neuhodnete … se … strachem! Ano, přátelé. Šílený strach z mužů, který … a to byste taky neuhodli, si s sebou ženská linie našeho rodu nese už pět pokolení. Příběh se pomalu začal odkrývat a já začínala mít pocit, že tohle možná fakt „nedám“…

Odkrytá minulost
A taky že ne! „Důvěru“ v muže jsem ten den opravdu nezvládla. Jeden Honzův, v podstatě triviální požadavek projevu důvěry jsem prostě nebyla schopná splnit. Nešlo to, nedalo se. Všechno ve mně se vzpíralo, tělo se prostě nechtělo hnout ani o milimetr. Bylo tedy potřeba všechno, co se ten den událo, trochu nechat zpracovat a zapracovat … a přijít ještě jednou.

Repete
Trvalo to skoro měsíc, než jsem se za Janem Nammo vypravila podruhé. Můj vztek do té doby nepřešel, jen o něco víc vylezl na povrch a obrátil se tentokrát proti vlastnímu otci. Na jednu stranu mě to mrzelo, na tu druhou jsem si prostě nemohla pomoct. Skoro jsem se klepala vzteky. Něco podobného se mi prostě v životě nestalo. Bylo na čase zase zapracovat.

Opět jsme se pustili po lince mého strachu – vzteku. A hned po chvíli sezení, když jsme se „šamanem“ seděli proti sobě (pro mě a můj strach až moc blízko), mi v mysli najednou naskočil obrázek mého mistra. „Á, tak tohle bude důležité,“ blesklo mi hlavou a druhá myšlenka okamžitě následovala. „On to hlídá a dopadne to dobře,“ byla ta další. A pak nastal mazec!

[hidepost=0][/hidepost]